Lilka
(Lilly Pavlak) -Švýcarsko
Můj život
Na tramp jsem začala
jezdit pravidelně koncem padesátých let, hlavně na Jihlavku,
na Starou
23 Yokohamu (ještě dítě školou povinné). Sestřenice Zdenka z
Třebíče, kam jsem od malička jezdila k tetě na prázdniny, byla
spolumajitelkou první trampské chaty Racek na Staré Jokohamě
na Jihlavce pod Kozlanami (kde jsem v roce 1955 poprvé viděla
trampy). Později se provdala se za Luboše Valiče z Brna (kamarádil
s osadou LUTNA STOP). Postavili si chatu Estrella del Norte
poblíž Hloubné Skály. O prázdninách jsem jim hlídávala dcerku
a tak jsem se mezi LUTNAŘE dostala. Přibyly i víkendy a já se
stala jejich trampským učněm. Ochranu nade mnou držel šerif
Petec (nazývaný Králem Jihlavky). Najednou jsem měla spoustu
starších „bratrů“ i dva trampské „tatínky“ (Lopatu a Pakina).
Jela jsem s nimi i na svůj první potlach na Bílý Potok na
Šmelcovnu, kde se 26. září 1959 konalo 8. výročí T.O. VYŽRANÝ
KOTEL.
Krátce před tím jsme
s Rybkou a Marií z Třebíče založily dívčí osadu BLESK, která
ale neměla dlouhého trvání, neb mi matka kamarádství s nimi i
trampování zarazila. Třebíčská tetička měla strach, že se v
pubertě na trampu zkazím a bude to na její Zdence. Sestry se
tedy rozkmotřily a já obrečela to, že maminka nevěří, že nic
špatného nedělám. Na čas mne pak o sobotách zamykala do
koupelny na tak dlouho, než odjely všechny vlaky směrem
Jihlava.
Začala jsem pak
jezdit v neděli časně ráno, což mi mezi brněnskými trampy
vyneslo na jedno léto přezdívku Turistka Lilka. Občas jsem s
sebou brávala starší sestru Zdenu, do které se zakoukal Čedok
z T.O. FELIX. Velká láska z toho k mé lítosti nevznikla, ale
Čedok se zalíbil naší mamince a když slíbil dozor nade mnou
(stále nezletilou), pustila mě s ním, čímž se z něho stal můj
trampský tatínek č.3. Netušila, že na roli jsme si řekli ahoj
a jeli každý po svém.
V šedesátých letech
jsem byla též členkou SPOJENÝCH BRNĚNSKÝCH OSAD ZLATÉ ÚDOLÍ.
Myslím, že prvním šerifem, (říkalo se guvernér) byl Roy z T.O.
HAWAI, Dalšími (nevím už, jak šli po sobě) byli Johny Rum, Ňuf
a Satan. Myslím, že jednu dobu neměli moc rádi holky. Na jedné
slezině se usnesli, že dítky nesmí chodit nadále na sleziny a
jezdit na potlachy. Když někdo chce jet ven se svou dívkou, ať
si s ní jede sám, ale netahá ji do party. Tekly mi tehdy slzy
a guvernér Ňuf se mě zeptal: „Co brečíš ?“ A já : „Když už s
vámi nebudu moct jezdit ven !“ Vykuleně se na mne podíval a
prohlásil: „To se přece týká ženskejch, tebe ne!“ (Lichotka?
Urážka? Dodnes nevím, hahaha), takže od tehdy jsem byla „
Stoprocentním mužem“ a mohla všude dál. Nebyla jsem nikdy
typem, vázajícím se na nějakou partu. Ráda jsem si dělala co
jsem chtěla, což mi zůstalo dodnes.
V roce 1960 jsme s
kamarádkami Monikou, Jarkou-Rozárkou, Jarkou 2 (dnes Skapinka),Jiřinou
a Alenou založily dívčí osadu „AMAZONKA“. Děvčata si ale brzo
našla protějšky a Jiřina s Alenou osadu časem opustily, tak
jsem většinou jezdila dál sama. Kam jsem chytla stopa , tam
jsem jela, měla jsem všude spoustu kamarádů, a kde ne, tam
jsem si je rychle udělala. Byla jsem jako doma na Brdech, na
Sázavě, v Jižních Čechách, v okolí Chebu a Sokolova, na
Jihlavsku i jinde. Sice mi v Brně často bylo vyčítáno, že se „tahám“
s „Cajzlama“, ale to mi bylo docela jedno. Nikdy jsem na řeči
moc nedala....Každý víkend někde jinde, to bylo dle mého
gusta.
Statisíce kilometrů stopem, republika provandrovaná i pěšky od
Šumavy k Tatrám, resp. od
Aše po Vihorlat (rodina mi předhazovala, že mu jak ten dědeček
– mlynářský krajánek – černá ovce rodiny. Alespoň vím, po kom
jsem tu svou toulavou krev zdědila). Každé prázdniny dva
měsíce velkého vandru, měsíc obyčejně v Čechách a druhý na
Slovensku. Zahraničí zůstávalo snem. 3x jsem sice (dle lejster
STB) byla zadržena za ilegální pokus o přechod hranic (nepočítám-li
přejetí „čáry“ na dřevěné trojkolce v mých 2,5 letech, ze
Slavonic do Rakouska, kdy mě rakouští pohraničníci dovezli
autem zpět, neb drátěné ohrady tam ještě nebyly). Údajně jsem
se v šedesátých letech měla pokoušet odejít do Maďarska,
Polska a Německa. Ale tehdy zadrželi kdekoho za nic.
Nejdrsnější bylo, když mě se sestrou
Zdenou a kamarády z pražské osady Samotáři odvedli v létě 1960
v Popradu z hospody za doprovodu 3 policajtů s vlčákem na
výslech. Zmlátili nás, a sebrali nám usárny, všechny skautské
lilky a vše, co připomínalo Ameriku. Nejvíc je rozzuřilo, když
se mě ptali, jestli vím, co to znamená U.S. Já řekla, že asi
Uhelné Sklady, neb mi tu tornu dal strýc, který tam 24
pracoval. To padla ta první facka, ostatní jsem už
nepočítala... až po čase jsme se dověděli, že týden předtím
prý tam nějací Pražaci tu hospodu vymlátili a pak utekli do
Polska, tak nás sejmuli místo nich... Od té doby jsem měla v
kádrovém posudku, že jsem rozšiřovala Americký způsob života
po Slovensku a chtěla se zúčastnit ilegálního potlachu v
Hrabušicich....( ten tam ale rozehnali již rok předtím).
Jaro roku 1968, vše
se začalo uvolňovat, probírali jsme s kamarády ze Sokolova a
Kladna, jaké by to bylo, jet kolem Evropy a vydělávat si na
živobytí cestou či někam jet na práci. V létě jsme si
naplánovali jet poprvé v životě k moři. 17.srpna jsme v
sestavě - Bublina ze Sokolova,
Šolim z Varů, Kilián
z Mostu, já a kamarádi z osady HAY RIVER z Bratislavy - Donald
a Satan vyrazili stopem na okružní cestu do Maďarska,
Jugoslávie, Rumunska a Bulharska. Na Maďarských hranicích byly
spousty vojáků; měli jsme divné pocity, ale prý tam měli
cvičení.
21. srpen nás zastihl
v Dubrovníku. Tam jsme se všichni domluvili že emigrujeme do
Kanady, kde měl snad Šolim strýce. Losovalo se, s kým ten den
pojedu stopem, aby se kluci nehádali, že se mnou mají lepší
šanci. Ten den padl los na Kiliána, s kterým jsme se dostali
až na Albánské hranice. Ostatní ale nepřijeli. Po odjezdu z
Dubrovníku přišlo nařízení, že Češi mají zůstat kde jsou, a že
za kemp nemusí platit. Chvíli jsme kotvili u rodiny v Černé
Hoře, jež nám nabídla pobyt tak dlouho, jak nás budou okupovat
Rusové. Za pohnutých okolností jsme
se ale záhy vydali zpět na Sever. V Zagrebu nasedl Kilián na
vlak do vlasti, neb jeho pes by byl smutný, kdyby se nevrátil.
Mne vzal český autobus do Vídně. Tam jsem se setkala s
Bublinou, Donaldem a Satanem. Také se vraceli, neb maminky,
dívky či psi by byli smutní (Bublinovi se pak podařilo
emigrovat dodatečně).
Přes cukání zajet do
Brna, kde jsem měla v kredenci 200 šilinků na září do Vídně,
jsem se rozhodla zůstat venku (čert vem peníze, ráno pojedu
tam a v poledne můžou zavřít hranice). Chodím po Vídni, vidím
frontu a z ní na mne někdo volá : „Ahoj Lilko !“ On to Béďa z
Ostrova se Šolimem a Helenou. Na co tady čekáte? “Na Švýcarské
vízum!“. Říkám si, vidět Alpy není k zahození, Švýcarsko je
ráj, odtud jistě nikdo nebude chtít jet dál do Kanady a třeba
tam nebudu muset tak dlouho čekat jako ve Vídni. Stoupla jsem
si tedy do fronty s nimi, ale to vízum v pase jsem obrečela.
Byla jsem v kraťasech a bosa, neb boty mi někdo na stopu
ukradl, a byla pěkná zima. V Armádě spásy mi dali staré boty
pilky a krásný bílý podvazkový pás (punčochy nenosím, někomu
ho věnuji). 4. září večer prvním transportem Červeného kříže
směr Švýcarsko.
Na horách už ležel
sníh. Ráno jsme dorazili do Buchsu, kde jsme si v lágru mohli
vybrat, kde budeme chtít bydlet. Vybrali jsme Arbon na
Bodamském jezeře, odtamtud to bylo blízko do hor – pohoří
Säntis. Abychom mohli zůstat pohromadě, vymysleli jsme si, že
Béďa s Helenou jsou manželé (což jedině souhlasilo), Šolim je
Helenin brácha (oba byli černovlasí a kudrnatí) a já jeho
snoubenka. Na jednu noc nám to přineslo společný pokoj. Další
den si mne jedinou svobodnou dívku - vzala do péče švýcarská
rodina jménem Meyer.
V městečku to byl
důvod ke klepům, neb já jsem se jmenovala Mayer a mnoho z nich
podezřívalo jejich zesnulého tatínka (muzikant, malíř, zkrátka
bohém), že měl něco bokem. Stará paní se mne ujala a stala se
z ní moje švýcarská maminka. Bydlela se svou 34 letou dcerou
Uršulou v krásné vile. Čas, co jsem u nich strávila byl prý
nejpestřejším v jejich životě. Každou chvíli přišli nějací
moji kamarádi, co se přijeli rozloučit před odletem do
Ameriky, Kanady, Austrálie či někdo na cestě zpět do Čech. Za
celý život prý neměli tolik návštěv. Jedna perlička z těch dob.
V nějakém trampském časopise byla uveřejněna má adresa, na
kterou mi začala psát spousta kamarádů. Pošťák si nejednou
stěžoval, že tu není jen pro mne (rekord byl 48 dopisů za
den). Zážitkem bylo, když mi asi po 3 měsících na cestě (dle
razítka) došel pohled z Austrálie s adresou Lilka z Brna –
Bodensee. Byla na něm razítka „adresát neznámý“ z Německa i
Rakouska, ale ve Švýcarsku mě našli (mám ho jako unikum ještě
schovaný).
Ven jsem jezdila dál
dle schématu -zavřít oči, prst na mapu a kam ukázal, tam se
jelo. 25 S tím rozdílem, že nikde žádní kamarádi nečekali a já
byla pořád sama. Helena s Béďou moc o čundry se mnou nestáli
od té doby, co jsem je na vánoce vytáhla na svůj camp v
Toggenburgu - Myší chatu. Když jsme vycházeli ze Steinu
radovali jsme se, jak krásně sněží a připadali si jako ve
vysněné Kanadě. Naštěstí jsme se kvůli sněhu až nahoru
nedostali a rozhodli se přespat v jedné velké chatě dole s
tím, že ráno půjdem dál. Do rána jsme zapadali sněhem. Málem
jsme tam tehdy zůstali navždy, neb ho napadlo asi 4 metry a 4
kilometrovou cestu zpět jsme šli -s prkýnky na topení,
připevněnými drátem k nohám, místy až po krk ve sněhu - 8
hodin. Mysleli si asi že su bláznivá a jistě nebyli daleko od
pravdy.
Tehdy jsem hodně
riskovala, na životě mi nezáleželo, kdo by pro mě plakal ? A
tak jsem každý víkend trávila v jiné části Alp. Na velikonoce
69 jsme s Béďou a Helenou naplánovali první jarní slezinu,
přijeli tam tehdy snad Sokolováci, snad Bandaska ( dnes z
Denveru), Petr, Erich s dívkou a Tom z POPOJEDEM (dnes z
Austrálie). Pozvánku mám schovanou v archivu. Vše už bylo
veselejší. Kamarádi venku přibývali a často jsem jezdila
směrem Mnichov na společné weekendy s kamarády ze sokolovské
MODRÉ KOTVY, později také směr Frankfurt, kde byli Zoltán,
Jirka z Teplických Howgh, Cigánský Baron (dnes Baron von
Colorado) a Long, i jinam.
Z Kanady veselé
dopisy nepřicházely. Kamarád King (doktor z Karlových Varů) si
pořád stěžoval, jak je to tam těžké; odjezd za moře jsem
odkládala a nakonec zůstala ve Švýcarsku, kde jsem si
vydělávala slušné peníze, které mi umožnily dva až tři roky
dělat a šetřit a pak dva, tři měsíce cestovat. Najít novou a
ještě lépe placenou práci do týdne po příjezdu zpět tehdy pro
mne nebyl problém. Procestovala jsem tak půl světa.
Časy se bohužel mění.
„Člověk si zvykne i na šibenici“ se stalo mým heslem, žiju
sice ve Švýcarsku, ale doma jsem všude, kde je mi dobře, ať už
v Evropě, nebo v Americe. Teď su ráda, že nebydlím za mořem, a
mám to blízko do Čech, někdy mám dojem, že jsem snad ani nikdy
neodešla. I ve Švýcarsku se časem utvořilo pár trampských
part. V Bernu , kde byl Bidlo, Koule a Bogan, V Basileji zase
Zkumavka (syn legendárního Barmana), Macek, Míra Mandolína,
Mirda i jiní. V Zurichu to začalo žít hlavně po příchodu
kamaráda Bobra z Plzně, který se později stal šerifem osady
ZURICH. V Oltenu byla další významná osobnost, kamarád Mex z
Ústecké STOVKY. Ten tady začal tradici malých ohňů. Bohužel
nás předčasně opustil v roce 1990. Potlachy dodnes pořádají ty
tři hlavní party na střídačku. V Bülachu, kde já již asi 30
let bydlím, vzniklo tradiční Vítání jara, které pořádá dodnes
kamarád Aifl z Děčína. Protože orkán Lothar zrušil na Vánoce
1999 nejenom tu chatu, kde se to konávalo, ale i les kolem,
Vítání Jara se přestěhovalo nad Sihlsee v kantonu Schwyz.
Jelikož jsem se v
roce 1975 dostala do party ne vyložených trampů, ale spíš
horolezců, vodáků, v zimě běžkařů a lyžařů, trochu jsem
jezdění vyloženě na čundr omezila. Jezdili jsme sice dál každý
víkend, ale přece trochu jiným stylem. Každoročně jsem sice
absolvovala pár potlachů i jiných čundrů, ale začala jsem se
zajímat hlavně o muziku – tedy lépe řečeno o bluegrass, a
všechno bylo již trochu jiné. Několikrát jsem také navštívila
své staré kamarády z mládí v Americe a Kanadě, zúčastnila se
dvou potlachů v Coloradu 1975 a 1976 a prvního celosvětového
potlachu na Yukonu v 1978. Chystala jsem se sice i do
Austrálie, ale místo toho jsem otěhotněla, provdala se a v
době kdy probíhal potlach v roce 83 se mi narodil první syn
David. Za dva roky nato další Peter. Dala jsem si tedy s
cestováním za moře na pár let pohov. Ven jsme jezdili i s
dětmi každý víkend dál s tou vodácko-horolezecko-běžkařskou
partou.
Čím dál tím řidčeji
jsem vyrážela i na správný čundr či potlach. Pochopitelně i s
dětmi jsem se vydala na celosvěťák ve Švýcarsku v roce 1988.
Manžel mé trampské kamarády nijak zvlášť neprožíval, on sám
byl extrémní sportovec, létal na rogalu, surfoval, jezdil na
extrémní divokou vodu a horolezecké expedice. Já se v té době
čím dál, tím víc věnovala bluegrassu.
V roce 1987 jsem se poprvé vydala na 10 dní do Česka, neb mi
těžce onemocněla matka a chtěla mě a mé děti ještě naposled
vidět, tak jsem si to všechno musela s děsnými komplikacemi
vyřídit na úřadech, ale nemrzelo mě to. Přijela jsem do Brna a
zdálo se mi, že jsem snad ani nikdy neodešla. Kamarádů jsem
zase měla jako dřív. Také jsem se tam seznámila s Brněnskou
kapelou Poutníci a rok po tom s nimi začala intenzivně
kamarádit.
Můj život se pak
ještě víc přiklonil k muzice, ale pokaždé, když jsem jela do
Čech, jsem nezapomněla jet se svými starými kamarády na tramp
a navštívit pár trampských slezin, kterých je v Brně víc než
dost.
Když děcka trochu povyrostla, začala jsem každoročně jezdit do
Ameriky na bluegrassovou
konferenci mezinárodní bluegrassové asociace IBMA. Americké
trampské kamarády jsem viděla po letech v roce 2005, když jsem
z Nashville jela navštívit Faráře a Fífu do Texasu. Vzali mne
na jejich podzimní slezinu, kde byli kamarádi z celé Ameriky i
Kanady. To bylo vzpomínání! Rok na to jsem se vydala opět do
Texasu, tentokrát na další celosvěťák. Protože jsem slíbila
starému kamarádovi ještě z dob plzeňské osady BUM BEJ Danovi z
Calgary, že je také někdy v Západní Kanadě navštívím, a věděla
jsem již o jeho nemoci, vydala jsem se tam z Nashville ještě v
roce 2007.
Fony s Pavlou z
Vancouveru mě vzali na jejich chatu na Baker ve státě
Washington. Blízko tam měl chatu i Dan, kterému tam začali
říkat Dudlík. Trávila jsem tam s nimi všemi nádherný víkend,
Dan ještě první večer hrál na kytaru a byl veselý, druhý už
jen ležel. Záhy po mém návratu do Švýcar mi přišla smutná
zpráva....
Čím dál, tím víc jsem jezdila ven s brněnskými kamarády. Mí
synové mezitím dospěli a již mě nepotřebují, tak jsem v Česku
o to častěji a dělím svůj čas stejným dílem mezi tramping a
bluegrass. V srpnu roku 2008 jsem se zúčastnila další velké
emigrantské akce -„vandru do šedesátejch let“, kdy naše parta
trampů emigrantů (a po těch letech i přidruženého lidu) se pod
vedením Šolima a Paddyho vydala po stopách starých kempů. To
bylo vzpomínek, hlavně pro mne, neb tam všude jsem opravdu v
mládí jezdila. Taky jsem o tom někde psala…
Vloni jsem se vydala na zatím poslední celosvětový potlach,
tentokrát do Západní Kanady. Kdo ví, kolik těch starých
kamarádů ještě vůbec někdy uvidím... Ale o tom jsem už toho
napsala dost. Mé články o trampingu vycházely a vycházejí v
časopisech, jako brněnský Tulák Brno (šedesátá léta),
australský Kamarád, kanadská Stopa, Baronův coloradský Domov
Trampů, Pekelníkův slovenský Trampnet.sk, Puchejř, Oslavské
boudy, a již asi rok jsem v redakci www.musicopen.cz, kde je
šéfredaktorem můj starý kamarád Ňuf.
Jinak píšu ještě do spousty jiných - hlavně hudebních časopisů
po celém světě. To už hlavně o bluegrassu, který se stal mou
největší láskou...
Ahoj Lilka 7.2.2012
