Tak se se všemi pozdravit a
popovídat. Letos se tam sešlo tak sto až stopadesát
trampů.Oheň se zapaloval v pět.. Nedaleko hranice byla
připravená malá hranička a před ní na lavičce nachystané
propriety k rozdělávání ohně pomocí luku. To jsem ještě nikdy
neviděla. Ale kamarádovi Bobanovi ze Slavonic se to v cuku
letu povedlo. Od planoucích třísek vzplanula hranička, od
které pak osm kamarádů pověřených slavnostním zapalováním
hranice zapálilo své fakule.
Oheň nám zapálili z osmi stran
tito kamarádi : Béďa Šedivka, Jordán, Karel, Sova, Hasič, Petr
Špaček, Artur - šerif jihočeských trampů, Rinta a Boban.
Zazněla Vlajka a Do Osady přišla dívka a pak nás Kryšpín
všechny přivítal. Připravené bylo vystoupení sedmi kamarádů či
skupin. To vše zahájil svou písní neúnavný Béďa Šedifka z
Plzně. Po něm nám zahráli a zazpívali Jordán z T.O. Rowers,
Rinta - šerif brněnských Old Boys, Johan z Ostravy,
českobudějovický Rosta z T.O. Blanice, T.O. Roza, Jelen z T.O.
Šíny. Zasmáli jsme se i vtipně předvedenému divadelnímu
vystoupení.
A pak začala volná zábava.
Oheň nás i v tom třeskutém mrazu krásně hřál a nádherné
písničky zněly do noci.
Obdivovala jsem, jak to měli
pěkně vymyšlené. Pultíky na horké i jiné nápoje, a před
muzikanty si nikdo nesměl stoupnout, aby jim neumrzly prstíky.
To se bohužel na jiných akcích mnohdy nerespektuje....
Ale vše krásné jednou musí
skončit, tedy aspoň pro nás slabší jedince, neb odjezd
autobusu byl naplánovaný na půl desátou. Jak již staré
přísloví praví, v nejlepším přestat...
Bylo to krásné a bylo toho
dost. Ostatní kamarádi si to dál užívali, již bez nás, tak si
od někoho u nich nechejte povědět, jak to bylo dál...
V Brně na roli jsme se
rozloučili a jenom vzpomínky a fotky zůstaly.
Díky za tuhle nádhernou akci
Kryšpínovi a ostatním kamarádům z Dechtárny. Příprava jistě
nebyla procházka růžovou zahrádkou, ale tvrdá poctivá práce.
Myslím, že by si tahle
jedinečná akce zasloužila, aby se také něco víc vědělo o její
historii. Nedalo mi to a dodatečně jsem vyzpovídala
zakladatele této nádherné tradice – kamaráda Kryšpína, aby mi
pověděl, jak to vlastně všechno začalo....
V roce 1975 kamarádi Milan
Kryšpín Slavík a bratři Bartošíkovi Vlasta Zobák a Pavel Zobák
ml. pozvali kamarády na I. Zimní oheň, který se konal za obcí
Kaliště pod Javořicí – nejvyšším kopcem Českomoravské
vrchoviny. Akci nazvali Zimní hry. Koho by tehdy napadlo, že
se tahle akce udrží při životě celých 43 let. Byl to běh na
dlouhou trať. Následující dva velké zimní ohně se konaly u
Hodic, pak se akce přesunula k Lovětínu na Camp osady White
Canyon. IV. Zimní hry byly poznamenané návštěvou VB. Někdo je
tehdy v roce 1978 udal, dodnes se neví proč. Dokonce je někdo
spojoval s Chartou 77, ač oni nikdy netahali politiku na čundr
a je to tak dodnes.
V jedenadvaceti letech odešel
Kryšpín na vojnu. Naštěstí se mu vždy podařilo dostat
dovolenku, aby se i jako záklaďák mohl zimních her zúčastnit.
Po vojně odešel pracovat do
lesů, jako lesní dělník. Při té příležitosti našel přes
známého hajného flek u Salavic, kde se konaly 6. – 9. Zimní
hry.
To se již Zobáci z rodinných
i jiných důvodů do organizování nezapojili a Kryšpín na to
zůstal sám. Přidali se k němu kamarádi Hadas a Vitamín a
občas pomáhali i jiní.
Na Vysočině většinou bývalo
hodně sněhu i pěkné mrazy, ale to nikdy neřešili. Už horší
byla obleva, nebo náledí.
V roce 1981 ho osud zavál do
Brna a začal se seznamovat s brněnskými trampy. Hadas ho
pobízel, aby přestal pořádat hry na Jihlavsku, ale přesídlil
je na Brněnsko. To se záhy stalo.
Časem se zimní hry
přejmenovaly na Zimní tábořeni. Také se pomalu přestávalo
soutěžit, ale bylo to hlavně o setkání, muzice, zpěvu a všemu
co k tomu patří.
Někdy v roce 1986 se Kryšpín
seznámil s kamarádem Dechtíkem a založili Camp Dechtárna. To
je do dnešních dnů jejich základna. Postupně se k nim
přidávali další kamarádi a přiložili ruce k dílu. Díky tomu
mohou tyhle ohně hořet dál a dál.
V roce 1987 se krátce vrátili
i s pětadvaceti brněnskými kamarády do Lovětína u Jihlavy, na
Camp osady White Canyon. Tam také prožili nejmrazivější noc,
když bylo -27. Větší mráz prý Kryšpín dodnes na čundru nikdy
nezažil...
Ne pokaždé se tahle akce
konala vyloženě pod širým nebem. Třeba 12. zimní táboření
proběhlo na ranči osady Rowers v Radoškově, dvakrát na chatě
osady Pavouk na Bílém potoce, třikrát u kamaráda Kosti na
trampském táboře Ruda. To pětadvacáté se dokonce konalo ve
Westernovém městečku Šiklův Mlýn a pětatřicáté na Plzeňsku u
Bédi Šedifky ve Štáhlavicích. Jednou také na Bobravě u
kamarádů Marcely a Bobra, či kamaráda Prcka. Většinou ale byl
oheň venku.
Největší osmihranná hranice
vzplála na 30. zimním táboření. Plameny šlehaly do výšky
zhruba sedmnácti metrů.
Letos se konal prý poslední
velký oheň, po delší době opět s osmihrannou hranicí.
Vzhledem k svému věku kamarádi
rozhodli odejít trochu do ústraní. Budou se sice scházet, když
jim to zdraví dovolí, do té doby co budou žít vždy poslední
víkend v lednu, ale větší akce ponechají mladší generaci...
Kryšpín mi při našem rozhovoru
zdůraznil, jak je velmi vděčný všem současným členům osady za
obětavost a pomoc při pořádání těchto akcí. A tímto by jim rád
moc poděkoval..
Dnešní členové Campu Dechtárna
jsou Dechtík, Kryšpín, který to všechno spískal, Tonda, Prcek,
Hasič, Moka, Lad‘a, Džabas, Džovas, Zdenek - Kondor, Klečon,
Cvrk z Austrálie a Zanek.
Béďa Sedifka je jejich čestný
člen, jezdi na tuhle akci pravidelně od 10. výročí, tehdy
ještě jenom Béďa, dávno předtím, než mu zešedl vlas a
vysloužil si tím ten dodatek.... Svou přítomností dodává
zimnímu táboření ten správný punc a s kytarou dodnes rozdává
ty správné tony.
