Holky jsou strašný.
Co těm se někdy vrtá hlavou, z toho je člověk na palici.
Fištu, jo, úplně zdeptalo, že nemá v zahrádce černej
kvítek jako Barbora.
Teda – v zahrádce – když říkám v zahrádce, tak nemyslím
takový ty rajčata obehnaný plotem, ale místa v lese,
chápeš, co tam Fišta s Barborou vždycky určitej den roku
sbírají určitý lupeny a mechy a bobule a kořeny a houby a
pak to sušej a pijou to a jedí a čarujou s tím. Ale každá
sama, podle svýho. Nebo co. A černej kvítek našla jenom
Barbora, ve svý zahrádce. No a vlezlo jí to na mozek, jo,
a nechtěla ho Fiště ani ukázat. A Fišta, kudy chodila,
tudy vrčela: „Čarodějnice. Já jí přimíchám do jídla maso.“
Vrčela, vzdychala. Normálně z toho byla nemocná. Fakt.
Byla jí pořád zima. Fiště, která se mnou klidně spávala i
ve sněhu. A teď, najednou, patnáctýho nebo kolikátýho
září, studený ruce, hlava mezi ramenama, no děs běs. Tak
jí povídám: „Hele, nebuď smutná.“ Zašimral jsem ji na
patě, ale nezabralo to. Fišta si pořád vedla svou: „Když
víš, ten… jak ho ta… copak jsem o tolik horší?“
„Jasně že ne. Jsi lepší.“ Pohladil jsem nohu, co měla
nataženou u mě na klíně. „Nejlepší. Nejhezčí.
Nejšikovnější.“
„Tak proč má černej kvítek Barbora?“
„Proč… Přemejšlej. S kým chodí? S Grošákem. Ten je furt
naloženej v tý svojí díře vedle Pudinku. Takže ty černý
kvítky rostou někde tam. Jak říká tomu kopci? Žabí hlen.
Když to tam projdu, máš černej kvítek do večera taky. A
Grošákovi rozbiju hubu, kdyby dělal problémy,“ řek jsem.
Jenže uzlíček nervů, jo, se schoulil jako zvadlá kytička a
špitnul: „To nemůžeme.“
„Co?“
„Černej kvítek musí čarodějka najít v zahrádce, kterou
zaříkala v noci před beltinem, víš. Jinak to nemá smysl.
Není to dar matky země. A když to není dar matky země…“
Jak jsem si tak hrál s prstama její nohy – a poslouchal
pořád to samý, dostal jsem nápad. Povídám: „Ta matka země,
hele, k ní jako patřej taky zvířata?“
Fišta kejvla.
„Zvířata,“ povídal jsem, „přece žerou semena různejch
rostlin. A kus dál je pak vytento, ne? Takže, kdyby nějaký
zvíře takhle přeneslo ten černej kvítek do tvý zahrádky,
tak by to musel taky bejt dar nebo co.“
Fišta zavzdychala. „Když ale… černej kvítek nemá semena.
Vzejde takovou… cibulkou z matky země. A už nikdy
neodkvete a… jak by nějaký zvíře mohlo přesadit cibulku?“
Nadechnul jsem se, jo, vydechnul a znova jsem se
nadechnul. Řek jsem: „Nooo, to by nemohlo bejt obyčejný
zvíře, ale speciální.“
Smutná hlavička se vynořila z černejch vlasů a zamžikala
těma svejma borůvkovejma očima:
„Speciální zvíře??“
„Nech to na mně,“ řek jsem. „Budeš mít v zahrádce černej
kvítek, uvidíš. Věř mi.“
Fišta docela dost ožila, i když mi nevěřila. Nikdy mi
nevěří. No ale vždycky tak nějak doufá, že by mi mohla
věřit, výjimečně. Chápeš.
Dal jsem se do práce.
Mám kámoše, kterej má známýho. A známej toho známýho je u
cirkusu. Kouzelníkem. A sestřenice toho kouzelníka tam
vystupuje se cvičenýma šimpanzama. No. A jednoho mi na
čtyři dny půjčila. Schimiho.
ilustrace Tom Zvědělík
Ani se neptej, co všechno
jsem udělal a zařídil, než jsem ho dostal. Ty vado.
Pohádka o kohoutkovi a slepičce je proti tomu dost
přímočará.
Hned, jak jsem Schimiho přivez domů, začal výcvik.
Docela to šlo. Schimi naběhnul – vyryl kytku. Vyryl
červenou, dostal pohlavek. Vyryl černou, dostal banán. A
bylo to. Za dva dny uměl všechno, co jsem potřeboval. V
pohodě. To ani nevíš, jak jsou šimpanzové chytrý. A přitom
jsou to zvířata, součást přírody, ne? Kdo by měl to srdce
tvrdit, že chudák Schimi nepatří na matku zem? No aspoň
Fišta rozhodně to srdce neměla.
Tak jsme vyrazili. Fišta, Schimi a já.
Byl už říjen a šimpanzové jsou dost hákliví, takže měl
Schimi na sobě pořádnýho kulicha, troje ponožky, mý starý
maskáčový kraťasy a dva tlustý svetry, co nosila Fišta,
když jí bylo deset. A jel pod širák. Součást přírody.
Na nádraží jsme potkali Kyborga. To dá rozum, že kvůli
černejm kvítkům nepřestane platit zákon schválnosti.
Kyborg, už zahnízděnej ve vlaku, jo, úsměv širší než
vagón, bušil tam vevnitř do skla: „Jéé! Wyrňák! Ten teda
chlastá! Hele! Jemu se vopice už materializovala!“
Jsme kámoši. Dost dobrý. Ale tentokrát neměl Kybi nárok
něco vědět. Chápeš. Akorát jsem se blbě šklebil. A mlčel
jsem. Protože, kdybych mu řek, co páchám, byl bych už
celej zbytek života pro blázny králíkům.
Dojeli jsme do Hrobu. Tam jsme Kyborga v první hospodě
setřásli. Bez problémů. Kyborg si na to setřásání pomalu
začal zvykat. Šlapali jsme přes Pudink na Žabí hlen. Teda,
šlapali. Šlapali jsme já s Fišárkovou. Schimi ne. Ten si
hověl v dětský sedačce, ve který jsem ho půl dne tahal na
zádech. Jo. Půl dne, ty bláho. Půl dne trvalo, než jsme u
jednoho křoví konečně našli černý kvítky.
Byly fakt dost divný, hele. Žádnou takovou kytku jsem
nikdy předtím neviděl. Fakt. Ani v atlase.
Černej kvítek.
Sundal jsem Schimiho ze zad a povídám mu: „Tak. Víš, co
máš dělat. Jo? Černou. Za černou je banán. Tak mazej.“
Součást přírody v modrým kulichu a maskáčovejch kraťasech
vběhla s polní lopatkou mezi černý kvítky. Pět jich
vyryla, dala do báglu, jo, a pochodovala za námi. Osm,
devět, možná deset kiláků. Prostě pochodovala, dokud jsem
nevytáhnul žabikuch. Žabikuch, co krájí banány. Chápeš.
Přesně tak jsem to Schimiho dva dny učil. A fungovalo to,
hele.
Na mý čarodějnici bylo vidět, jak je ráda. Úplně se
uzdravila. Za pár hodin. „Teď nekoukej,“ řek jsem jí. „Ať
to pak můžeš jít hledat.“
Fišta kejvla jako hodná holčička, která už sice ví, že
Ježíšek neexistuje, ale dárky jí stejně přijdou vhod.
Posadila se na zem u nějakýho bodláku, zaříkávanýho v noci
před beltinem, a zakryla si oči. Pořád se usmívala,
najednou.
Čekal jsem, až součást přírody zahrabe všech pět černejch
kvítků do matky země. A doběhne si pro banán. Dostal jich
sedm. Kolik banánů nebo čeho bych si zasloužil já, to
radši ani nemluvím. Ty vado. Fakt. Fakt bych se nedivil,
kdyby mě prohlásili za svatýho.
Kleknul jsem si vedle Fišty a pošeptal jsem jí do ucha:
„Už můžeš.“
Borůvkový oči vykoukly mezi prstama a rozhlídly se po
zahrádce. Něco hledaly, asi. Nebo co. Fišta viděla, že se
chechtám, a chechtala se taky. Jenže se nechechtala moc
dlouho. Jak uviděla černý kvítky, normálně se jí zatajil
dech.
„Dobrý, co?“ řek jsem.
Kejvla, přitulila se, ale oči nespouštěla z černejch
kvítků. Dívala se na ně a dívala a dívala. A já nevěděl,
co říct, jo, tak jsem řek: „Ten černej to, proč je takovej
důležitej? Co léčí?“
„Nic neléčí,“ řekla Fišárková.
„Aha,“ povídám. „Takže z něj uvaříš kouzelný lektvary.“
„Ne.“
„Tak na co teda je?“
„Černej kvítek?“ Fišta zářila jako sluníčko. „Je vlastně…
na nic – ale je krásnej, víš.“
