Vítal nás každou sobotu svou rozšklebenou tváří a jen my mu rozuměli. Je to už dávno co se narodil z té vyvrácené olše na břehu řeky. Celý týden se určite tešil na sobotu, až se tam k němu pod skálou doplazíme, shodíme ze zad rance - tu se vždy začal usmívat. Tak poznal mnoho zim a vítal s námi jaro; to ještě netušil, že tohle je jeho poslední.

Zase přišla sobota, od vlaku jsme táhli podél řeky a nebe bylo modré s bílymi záplatmi mraků.. Pak řeka zpomalila a v zákrutu, pod šedivými skalmi se objevil camp.

Tenkrát šel první Willy a tak ho našel; zbyly z něj jenom třísky - už se nás nedočkal náš starý totém. Stáli jsme tíše kolem a každý měl jen jedno přání - dostat tak toho, kdo to udělal.

Najednou jsme cítili, že už to není vlastně ten náš známý flek, kam jsme se všichni rádi vraceli, až někdo řekl: "potáhnem dál". Nebe bylo pořád modré - tak jsme šli hledat nový camp.

redy heleho

/České Budějovice Jižní stezka 4/1968/