NÁHODA
Jako každý čtvrtek večer jsem se vracel pozdě domů z
naší trampské sleziny v hospůdce ”U kaštanu”. Tam jsme
obyčejne plánovali kam během nadcházejícího weekendu
vyrazíme. Byl jsem plný dojmů z vyprávění kamarádů a z
těch krásných starých písní které jsme tam obyčejně za
doprovodu kytar k našemu i těm ostatním co tam právě
byli pro potěšení zpívali.
| |
 |
|
Byl krásný teplý večer a mně se ani nechtělo pospíchat
domů. Měsíc, kterému jsme v partě obyčejně říkali
“Foglar” svítil jako nebeská lampa a nebe bylo plné
hvězd. Ani nevím proč ale nějak mně to vedlo k
rozjímání. Nešel jsem stejnou cestou jako obyčejně,
vzal jsem to oklikou abych tu kouzelnou chvíli co
nejvíce prodloužil. V duchu jsem si říkal: je to
náhoda, že dva lidé z různých konců světa se setkají a
to v určitý okamžik a na určitém místě aby spolu potom
žili zbytek života? Je to náhoda, že jsem se vůbec
narodil a právě zde? Je to náhoda, že dvě nebeská
tělesa proletí vesmírem a srazí se a nebo se minou? A
nebo je to něco co bylo již dávno předurčeno a náš
život se řídí nějakou vesmírnou moci a my nikdy nic
nebudeme chápat proč to vše okolo nás a v našem životě
je právě tak a ne jinak.
Byla to náhoda to co se ten večer stalo a i to co se
stalo potom?
V okamžiku kdy jsem míjel na ulici postavenou
popelnici uslyšel jsem úpenlivé zakňučení které
vycházelo právě z této popelnice. Co to může být,
tázal jsem se sám sebe. Kňučení a v popelnici? Otevřel
jsem víko popelnice a tam jsem viděl mezi vším možným
haraburdím, zbytky potravin a starých novin něco co se
pohybovalo a to kňučení bylo ještě více zřetelné.
Naklonil jsem se přes okraj popelnice a hrábnul jsem
rukou do té špinavé hromady. Nahmatal jsem něco
mokrého, chlupatého a plného špíny. Rychle jsem
ucuknul a moje první myšlenka byla: krysa! Okamžitě
jsem to pustil. Hned mně ale napadlo, že krysy nekňučí
a že to musí být něco jiného. Hrábnul jsem tam znovu a
v mé dlani se objevilo malé vyděšené štěně. Bylo celé
vyhublé a plné toho haraburdí trávy a kudlaček a celé
se třáslo.Když jsem ho zvednul tak se mně ještě k tomu
všemu strachem vyčuralo do ruky.
Malý psík, řekl jsem si s ůžasem. Kterýpak necita tě
sem hodil tak bezohledně k daru života? Vzal jsem
nějaké staré noviny otřel psíka z toho nejhoršího a do
zbytku jsem ho zabalil a spěchal jsem domů. Mé malé
filosofické rozjímání rázem skončilo a já jsem plně
věnoval svoje myšlenky mému nálezu.
| |
 |
|
Doma jsem hned psíka postavil do vany a pořádně ho
umyl. Obral jsem mu všechny kudlačky a rázem jsem
viděl, že to byl docela pěkný psík neurčité rasy. Co s
ním teď budu dělat, bylo zřejmé ,že ho někdo odhodil a
ten dotyčný se ho chtěl tímto krutým způsobem zbavit.
No nález je nález a vzhledem ke všem okolnostem si ho
tedy nechám. Bezdak jsem si chtěl zase pořídit psíka
po tom když náš starý Puntík po 15 letech věrného
kamarádství odešel do psího ráje.
No, když si ho tedy nechám tak mu také budu nějak
říkat. Psíček měl trojbarevný kožíšek a okolo obou očí
kulaté bílé skvrny skoro jako by měl nasazené velké
kulaté brýle. Připomínalo mně to dětský kreslený
seriál z mého mládí který se jmenoval “Ferda mravenec”.
No ano vypadal jako ten povedený Ferda a tak jsem se
rozhodnul ,že pojmenuji psíka na Ferdu.
| |
 |
|
Ferda když dostal pořádnou péči a žrádlo sílil a rostl
jako z vody. Až se z něho posléze stal statný pes
střední velikosti. No ale do čistokrevné rasy měl asi
tak daleko jako moje brnkaní na kytaru do hry dávného
proslulého koncertního kyraristy jménem Segovia. To
mně ale vůbec nevadilo. Ferda mně věrně následoval na
každém kroku a prakticky se ode mně ani nehnul a
neustále mně svými obrýlenými kukadly sledoval. Snad
si myslel, ze jsem jeho máma a nebo mně zkrátka a
dobře dával na jevo jeho nezměrnou vděcnost za to, že
jsem mu zachránil život.
| |
 |
|
O tom všem co jsme spolu prožili bych snad mohl napsat
celou knihu ale v jedné příhodě mně Ferda doslova
zachránil život.
Na jaře příštího roku jsme se chystali s mým kamarádem
Ráfkem sjet na kánoi nedalekou říčku které se říkalo
”Bárčina strouha”. Bárčina proto, že podle vyprávění
místních se tam před dávnými časy utopila z nešťastné
lásky ke statkářovu synu děvečka jménem Bárča. Délka
říčky která byla jenom brzy z jara splavná neměla
splavnou délku více jak 7 kilometrů. Ale jakých
kilometrů. Pro zapálené vodáky úplná lahůdka. Přes
léto tam obyčejně bývalo tak málo vody, že se tam
místy dalo přejít i suchou nohou a koryto říčky bylo i
na těch nejširších místech široké jenom několik metrů.
Ale na jaře po tání sněhu a jarních deštích se koryto
říčky proměnilo v úplného vodáckého dravce.
Spád říčky byl značný a plný velkých kamenů, které při
vysokém toku říčky tvořily pěkně dravé peřeje. To bylo
právě to napínavé a také proto,že jediné opravdově
nebezbečné misto bylo až skoro na konci říčky kde byla
postavená lávka, která v tu dobu byla skoro pod vodou.
Při míjení toho místa se musel kánoista doslova
položit do kánoe aby tu lávku podplul.
No tak jsme se na tu Bárčinu strouhu těšili abychom si
ji zase plně užili tak jako minulý rok. Ale ukázalo se
že to má háček. Ráfek mně těsně před sobotou kdy jsme
se tam chtěli vydat oznámil, že nemůže protože jeho
mámu odvezli do nemocnice a on musí zůstat doma a
dávat pozor na mladší sourozence.
| |
 |
|
Tak co teď. No, řekl jsem si: sjeli jsme to s Ráfkem
bez problemů minulý rok tak tedy vezmu Ferdu na příď a
pojedu sám. Jediný problém který jsem viděl byl snad v
tom, že jsem tehdy měl poměrně chatrnou kánoi tak
zvaný papírák. Byla to krátká kanoe jenom asi 4,5
dlouhá , lehká pouhých 15 kilo, měla kostru z
jasanového dřeva a byla z venku polepená rychle
tvrdnoucím lepidlem z epoxidu na několika vrstvách
starých novin a potom pěkně nalakovaná světle modrou
barvou.
Vypadalo to celé velice hezky ale měla ta kánoe jednu
velkou slabinu. Byla až skoro nevhodná na sjíždění
divoké vody. Ovšem pokud si človek sám o sobě
nemyslel, že je sakramentsky dobrý vodak. A to jsem si
tehdy myslel. Jak se později ukázalo byla pravda o tom
celém docela jiná. Dnes po celém životě s pádlem v
ruce se tomu tehdejšímu nepředmětnému sebevědomí mohu
jen schovívavě usmívat.
Dostal jsem tu kostru kánoe od starého Vávry kterému
překážela už roky bez užitku v kůlně na dvorku. Dal
jsem si ji tedy do pořádku a ku podivu jsem s ní sjel
všechny možné řeky bez větší ůhony. Musel jsem ale
vždy s sebou mít rezervu starých novin a pikslu
lepidla. Když se mně na kanoi někdy objevila trhlina
tak jsem ji okamžitě na břehu opravil a za půl hodinky
jsem zase mohl pokračovat ve své plavbě. Kluci se mi
ovšem někdy smáli, že napořád jezdím s takovou
předpotopní kánoi ale ja jsem si myslel své a nechtěl
bych ji vyměnit ani za nejnovější třikrát tak hezkou a
drahou kanoi z moderního plastiku.
| |
 |
|
Tak rozhodnuto a učiněno. Od nádraží to bylo o něco
vice než kilometer k začátku plavby na Bárčině strouze
a tak jsem tam za pomoci malého vozíku dopravil kanoi
hravě. Ferda při tom kolem mně vesele poskakoval.
Když jsme přišli ke strouze díval se Ferda nedůvěřivě
na dravě bouřící se vodu a i když se mnou jel v kánoi
mnohokrát před tím nějak se mu do ní tentokrát skočit
nechtělo. Pobíhal okolo a kňucel. No tak Ferdo
neblbni, řekl jsem mu skoč do kánoe a pojedeme.
Nakonec tam skočil protože já jsem už seděl na zadním
sedátku a on mně tam zřejmě nechtěl nechat samotného.
| |
 |
|
Odrazil jsem kánoi od břehu a hurá do peřejí. Skoro
celou štreku jsme projeli bez úhony až jsem se
přiblížil k té osudné lávce. Ne jenom že tam byla ta
skoro potopená lávka ale také se o ni zarazil velký
utrzeny kmen staré olše z břehu. Ani jsem nestačil
zareagovat a už jsem v tom byl. Proud říčky mně
vtlačil mezi kmen stromu a lávku a kánoe se rozlítla
na dva kusy. Ferda skočil do vody a namáhavě doplaval
ke břehu kde rozčileně pobíhal a štěkal a já jsem byl
zapasovaný mezi lávkou a kmenem tak že jsem se nemohl
ani hnout. Na štěstí hlavu jsem měl nad hladinou a
mohl jsem dýchat ale nohy a trup těla jsem měl sevřené
jako v obrovských kleštích. Nikde ani človíčka jenom
vyděšený Ferda. Volat o pomoc by mně bylo platné asi
jako vnucovat černochovi v rovníkové Africe kožich.
Ferda ještě dvakrát hlasitě štěknul a rázem se
rozběhnul pryč ode mně a také pryč od strouhy.
Zbabělec trpce jsem si pomyslel právě teď kdy jsem ho
chtěl poslat hledat pomoc.
Snad to ale byla telepatie mezi dvěma živoucími
bytostmi protože aniž jsem stačil něco říci tak to
právě Ferda udělal. Za asi deset minut které mně
připadaly jako věčnost protože ve studené vodě mých
sil rychle ubývalo jsem viděl už z dáli jak k tomu
mému nešťastnému místu přibíhá místní hajný Hanáček
který měl svou hájenku nedaleko místa kde jsem zahájil
naši osudnou plavbu.
Ferda skákal a štěkal jako posedlý a vrtěl dokola svým
ocáskem tak že kdyby byl helikopterou tak by určitě
vzlétnul až do oblaků.
Hanáček neváhal a okamžitě vklínil mezi lávku a kmen
stromu dlouhé ráhno které měl pohotově s sebou a tak
ze jsem se rázem mohl vyprostit a doplavat ke břehu.
Tam jsem celý roztřesený seděl a díval se jak hajný
který již dříve odhodil svůj kabát, znovu vlezl po pás
do proudící vody a za pomoci toho ráhna přitáhnul moji
rozpůlenou kánoi ke břehu. Ty kluku pitomá, řeknul mně
hned na to: to nevíš že do takové vody se nemá nikdo
vydávat sám. Ještě stěstí, že jsi měl s sebou toho
čokla. On na to sice nevypadá ale asi má víc rozumu
než ty. No styděl jsem se, když jsem si uvědomil že
nejsem žádný Tarzan a proto bych měl míti více rozumu.
Hanáček brblal pod vousy ale hodil přeze mně ten svůj
myslivecký tříčtvrťák a řeknul pojď se mnou k nám
stará ti dá pořádný talíř teplé bramboračky ať se
vzpamatuješ a usušíš. U té polívky mně hajný yprávěl
jak pro něho Ferda přiběhnul když právě na dvorku
štípal dříví. Ferda štěkal a tahal ho střídavě za
nohavice a pobíhal směrem ke strouze. Hajný nás viděl
když jsme jeli kanoi okolo jeho pozemku a tak se hned
dovtípil, že se asi něco neblahého stalo. No a hádal
správně.
| |
 |
|
Kánoi jsem nakonec opravil a mám ji napořád pověšenou
v naší kůlně aby mně připomínala všechny ty okamžiky a
mého milého Ferdy který už si také několik roků
pochutnává na tučné klobásce tam v tom psím nebi.
Všechno dopadlo dobře a to jenom díky Ferdovi. Byla to
tedy náhoda, že jsem kdysi našel Ferdu v popelnici a
to všechno co se stalo potom a nebo někdo a nebo něco
předurčilo, že to celé mělo být částí mého a Ferdova
osudu?
A tak mně Ferda odplatil tu chvíli kdy jsem ho jako
malé štěně našel pohozeného a zachránil. A k tomu mně
ještě štědře přidal vsechny ty krásné chvíle které
jsme za všechna ta léta spolu prožili. A že by snad
všechny živoucí bytosti na té naší kulaté planetě
neměly rozum a své poslání o tom mně nikdy nikdo
nemůže přesvědčit. Stejně tak že všechno to co se děje
ve vesmíru a našem životě je jenom pouhá náhoda..
Mirek Karela – KAMI, unor 2017, Švédsko
|
KAMI, foto rok 2013 |
 |
|
|
