KISSE-MISSE
 

Copak se asi za tím záhadným nápisem povídky skrývá. Za chvíli se k tomu dostaneme, jenom uvedu pozadí celého příběhu.

Před mnoha léty když jsme se právě přestěhovali do starobylého švédského města Kalmaru jsme se okažitě poptávali zda tam není nějaký vodácky klub a nebo nějaká jiná skupina, která s oddává sjíždění divokých řek a severských jezer. Vodácký oddíl jak jsme rychle zjistili tam sice byl ale jejích činnost byla úplně zaměřená na závodní rychlostní kanoistiku na klidných vodách. To nás ale nelákalo. Tak jsme pátrali dále. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal do hovoru s jedním spolupracovníkem jménem Rolf, který mně vyprávěl, že on do takové skupiny patří.

Jednalo se o skupinu skautů, která byla velice odlišná od skautských oddílů pro děti a mládež. Tato skupina sestávala z dospělých, často rodin se svými dětmi a omladinou a jejich kamarády ale také z jediniců kteří byli pokřtění Neptunem a to nejlepší co znali bylo pořádně se opřít do pádla v hučících peřejích. A to nám okamžitě pasovalo právě tak jako pádlo do vody.

Měli malou sroubenou chatu na břehu kalmárské úžiny a tam se v zimě scházeli u krbu aby plánovali výjezdy do divočiny nejčastěji spojené s kanoistikou. I v létě v týdnu dělali táboráky na loučce před chalou a žili životem stejným jako většina československých vodáků a trampů. Tak jsme se tam šli podívat. V té době jejich dosavadní vedoucí Erik končil a když se naši noví kamarádi dozvěděli, že mám bohaté zkušennosti s kánoistikou tak mně hned zvolili vedoucím.

Snad k tomu i přispělo, ž jsem jim hned na první schůzce zahrál na kytaru a zaspíval trampské písničky a vyprávěl o vodáctví a trampingu v srdci Evropy. No a to že jsem slíbil začínajíci děti a mládež zasvětit do pádlování a ovládání kanoe snad také mělo podstatný význam při té volbě.

Já jsem byl záhy uznávaným expertem na pádlováni a sjíždění toků. Také jsme jich pěknou řádku sjeli a já jsem měl již z dřívějška za sebou bezpočetně kilometrů s pádlem v ruce.Všechno bylo jak má být AŽ!!!. V blízkosti města tekla malá nenápadná říčka jménem Hagbyn. V létě tam bylo vody sotva po kotníky a od jednoho břehu k druhému sotva dvanáct metrů. To bylo v létě. Na jedné naší schůzce během tehdejšího jara někdo navrhnul Co kdybychom si sjeli Hagbyn. Vždyť tam není žádná voda, někdo namítnul. Naopak, řekl dotyčný kamarád, byl jsem tam nedávno tam se to valí jako Niagara. No proč tedy ne.

Rázem jsme se domluvili, že tam nejbližší weekend vyrazíme. Já jsem měl ale moji kánoi u chaty ve vedlejším okrese a tak jsem potřeboval nějakou vypůjčit. Ale naše skupina skutečně vlastnila několik prastarých kánoi a tak mně tedy navrhli abych si jednu na tu plavbu vypůjčil. Sice ty kánoe snad pamatovaly časy na úplně prvního ”vodáka” Noeho a jeho pověsté archy ale neměl jsem na vybranou. Ty kánoe byly strašně vratké, těžké a krátké – jenom snad asi tři metry osumdesát. A já jsem těmi neckami chtěl zdolat rozdivočenou jarní říčku a ještě mít jako háčka moji milovanou a posadit naši šestiletou dcerku mezi nás.

A teď se konečně dostáváme k tomu KISSE-MISE. Naše malá Irenka měla malou vycpanou kočičku z látky bez které neudělala ani krok a mívala ji i v postýlce když spala. Kam se jenom hnula tak ji měla pod paží. A takové milované kočičce ať už opravdové a nebo vyrobené jako hračka říkají švédské děti právě KISSE – MISSE. Pochopitelně KISSE-MISSE musela s námi kromě záchranné vesty do kánoe jinak bychom tam Irenku nikdy nedostali.

Tak jo. V sobotu ráno přijela naše skupina k rozvodněné říčce a záhy ji začali kamarádi postupně sjíždět. Já jsem u toho spouštění kánoí na vodu měl řečí jako farář na kazatelně a nešetřil jsem radami. No pravý expert na kanoistiku a sjíždění divokých vod. Když už všichni odjeli byla v té půjčené poslední kánoe řada na nás. Napřed jsem zasednul já. Ty necky se při tom povážlivě kolíbaly. Potom mně moje drahá podala do prostřed kánoe Irenku která si tam sice důvěřivě sednula, protože s námi jezdívala v kánoi ještě dříve než začala chodit, ale dívala se tak trochu nejistě na kolem proudící vodu a při tom úzkoslivě tiskla svoje KISSE-MISSE div ho nerozmačkala.

Poslední zasednul můj háček, který při povážlivém kymácení toho plavidla se mně ptal zdali by to snad nebylo lepší toho nechat. Ale odvětil jsem, to přece nic není, takové plivátko. Sjeli jsme dříve mnohem horší vody a odrazil jsem kánoi od břehu. Proud nás divoce strhnul a hurá do peřejí. Když kánoe nabrala rychlost tak byla hned o něco stabilnější.

Celou štreku to šlo dobře. Až když jsme byli skoro v cíli naší plavby tak se to stalo. Ostatní kteří jeli před námi již dojeli na konec a stáli na břehu. Tak jsme měli i obecenstvo, kterému jsme se parádně předvedli.

V prostředku té poslední úzké peřejce kraloval pořádný balvan. Chtěl jsem se ukázat a elegantně ho objet tak jako jsem kdysi projížděl branky při vodním slalomu. Zakontroval jsem pádlem ale ouha. Ty přetížené necky vůbec na pádlo nereagovaly. Než bys řeknul švec tak jsme vlítli předkem do toho balvanu a už jsme letěli. Rázem jsme se všichni ocitnuli v ledové vodě. Ještě, že tam nebyla větší hloubka. Po prsa ve vodě jsem napřed popadnul Irenku a postavil ji na břeh. Má nejdražší už tam byla. Potom nazpět pro převrhnutou kánoi.

Když jsem si myslel, že jsme všichni na suchu a kánoe je zachráněná slyšel jsem jak Irenka volá pappa, pappa, kisse-misse (tatínku kočička) a ukazovala třesoucí se ručkou a se slzami v očích do proudu. Tam se ve víru potápěla její kočička. Tak znovu do vody a popadnul jsem kočičku která už mizela pod hladinou. Hned jsem ji hodil Irence na břeh která ji popadla se šťatným výrazem v obličeji do náruče. Irenka později dlouhá léta kamarádkám vyprávěla jak její papsen (taťka) – hrdina zachránil její Kisse Misse. Kamarádi na břehu nám napřed zatleskali ale hned na to se k nám hrnuli a dávali na nás svoje bundy a deky abysme tam nemrzli.

Musím dodat, že nikdy opravdu nikdy před tím jsem se neudělal. A teď taková bravůra a ještě k tomu s obecenstvem.
Samozřejmě jsem svedl všechno na tu vratkou kánoi. Po té zkušennosti jsem ale byl daleko opatrnější s mými radami a raději jsem je nikomu nedával pokud se mně na ně přímo neptali. A s půjčenou kánoí jsem už žádnou vodu nikdy nesjížděl.

Vzal jsem si do dalšího života poučení že člověk se nikdy nemá vydávat za experta i když ledacos umí. Nejlépe je to beze slov předvést činem.

Dnes když už se stěží do kánoe posadím tak se těm vzpomínkám jenom usmívám. Ať už to bylo všelijak tak to byl krásný a šťastný čas.
„Mládí, to naše zlaté mládí tak pojď si s námi hrát.... „

KAMI

Napísal:

Mirek Karela – KAMI,  2017, Švédsko

Ilustračné fotografie:

FÍNSKO 2005

Klemo

T.O. JOKER

***

Grafika:

Pekelník

Stránku pripravil Pekelník

publikované 1. mája 2017