| Boudo,
budko, kdo v tobě přebývá aneb
Poetická
kadibudka
O Jaroslavu Mottlovi bylo napsáno mnoho historek a on sám
byl velikým vypravěčem. Vlastně i jeho život byl něco jako
román. Svou ženu Marušku poznal jako sedmnáctiletou a hned
si ji odvedl na osadu Ztracená Naděje. Přivedli spolu na
svět první „Ztracenkářské“ dítě – děvčátko Lálu. S touto
ženou prožil celý svůj plodný literární, písničkářský a
filmový život.
Jaroslav
nebo také Jarka na Ztracence tvořil. Když ho Praha dusila
utíkal tam. Vodil tam i své slavné kamarády. Ne že by
Prahu nemiloval (jen si nechme proběhnout hlavou jeho „Staropražské
písničky“ Vy to asi víte, kde to leží, má to málo mostů
hodně věží... Po Palackém mostě vedou koleje, tam tě samou
láskou horkost poleje...Když večer nad Prahou hvězdičky
zaplanou...Praha je krásná, když se den rozednívá, staletí
lidem zpívá nad Vltavou...)
Ale
Ztracená Naděje byla jeho duševní zásobárnou. Jeho
rodinným zázemím. On sám o svém manželství s Maruškou
napsal: ,,Největším štěstím je láska jako trvalka. Osud ji
jistě každému nedopřeje, ale pro mne je pořád jednou ze
základních hodnot života.“
Když Maruška ve skoro sto dvou letech zemřela, měla v sobě
stále poetiku sedmnáctileté dívenky. Tak si ji pamatovali
všichni. Vždy upravenou s nezbytným elegantním šátečkem u
štíhlého krčku.
Filmové
postavy, které Mottl napsal, měly vždy reálný základ. Tak
například převozník Fábera byl napsán podle hostinského a
převozníka Fábery, který lesem pěšinami tahal lahváče ze
Štěchovic, aby je pak prodával s mírným výdělkem trampům a
lufťákům uprostřed lesů na povltavské stezce - Na Fáberce.
V zimě pletl se ženou košíky, které nosil do Podskalí na
trh. Z tohoto skromného výdělku žila celá jeho rodina.
Když se
po postavení Štěchovické přehrady zvedla hladina řeky,
Jarka Mottl si vybral jako místo pro svůj sroubek jedno z
nejkrásnějších míst nad řekou. Z verandy je vidět zátočinu
řeky Vltavy, v níž se v podvečer, když na ni slunce – ten
dokonalý režisér – posílá poslední paprsky, zrcadlí
protější skála.
Jeden z
nejpodmanivějších místních výhledů je ale z kadibudky.
Toto „Ministerstvo úlevy“ vešlo také do trampské historie.
Každý, kdo Mottlovi navštívil, tam zákonitě po nějaké době,
musel. A protože kamarádi byli hraví, dovádiví a skotačiví,
vznikla v této „bobkárně“ přímo galerie trampské poezie.
Možná že s tím začal Káča Vích, pozdější soused z osady.
Jednoho dne při vysedávání v kadibudce vzal tužku a na
dřevěnou zeď napsal:
Sedím tu
jak báča
Káča
To byla pro ostatní hosty „útulné úlevny“ hozená rukavice.
A tak se po další návštěvě na stěně objevil zcela nový
nápis:
Byla to
trefa
Karel Effa
Ne
všichni tu prožili jen hřejivé a radostné pocity:
Zmrzlej
jsem jak Weltzl
Jarda Štercl
Od nestora Českého filmu jakoby v jeho podání slyším vzkaz:
Mně to
tu hoví
Oldřich Nový
Od souseda ze Ztracené Naděje vzkaz:
Radši
bych si dal pár facek…
Tácek
„Božský Kája“ zde sice nikdy potřebu nekonal, nicméně ani
na něj některý z návštěvníků nezapomněl:
Při
výdeji nebuď Skot
Karel Gott
Poetický
a zároveň hodnotící vzkaz zní:
Pro mě
je tu malá díra
Jiří Adamíra
Od
autora ,,Městečka na dlani“ ryzé přiznání:
Šlo to
ztvrda
Drda
Každý
také ví proč je tu umístěna páčka, pod níž je nápis Hlavní
uzávěr plynů.
V některých lesu a humoru milých tradicích bychom měli
pokračovat, proto ve své fantazii umisťuji na stěny
„poetické kadibudky“ další veršuplné nápisy, které by tady
osadníci Ztracené Naděje či jiní návštěvníci mohli
zanechat.
Byla to šťastná hodinka
Bobinka
Nebo:
Střídali
jsme se tu jak jelen a laňka
Félix a Hanka
Pod
stříškou by stálo:
Vykonal! Bez aury
Laury
Ve výši očí se skví nápis, kterému nelze než věřit:
Byl jsem
tu šťastný
Šťastný
V růžku
skromně a čitelně:
To tu z
všeho expresa
nechala Kosa lesa
Veliký nápis jak májový transparent nepůjde přehlédnout:
Byla to
vichřice
Vlčice
Tesařskou tužkou je tu pozdrav od Spojených klubů osad
Třebenických:
Šlo to
jak z not
Tater! SKOT
Někteří skrze nápisy v budce dokonce mohou komunikovat:
To já tu
hrál na jinou notu
Roman Horký z Kamelotu
Pozdrav z Yukonu:
Byly to
bobánky jak hašlerky
Pepíček z Yukonu a Fáberky
Červeně
psaný nápis hlásá:
Nechal
jsem toho tu hroudy
Šerif z osady Proudy
Skromně, menšími písmenky:
Byla to
síla
Hrdlička Míla
Uspěchaným rozevlátým písmem:
Jak
divou zvěří hnána
sotva doběhla Vacků Dana
Hekticky
a úsporně:
Zatracenej buřtguláš!
z Třebsína blugresák Tomáš
A v pohostinských návštěvách pokračujeme:
To si to
tu jeden užije!
Z Utahu Maťák a Marie
Ve výčtu slavných jmen se dále pyšní:
Zvládnul
jsem to ladně, bez nácviku
Tony Linhart z Pacifiku
Návštěva
z Vlkovce přidala svou trošku do mlýna:
Střídáme
se zde jak proroci
Vašek Maršálek a Žraloci
Vím, že příklady táhnou, a proto mě při výletech na
ostatní osady potěší osobní invence toho kterého majitele
kadibudky. Třeba tabulka
Zákaz
manipulace z plyny.
Nebo
Vstup na
vlastní nebezpečí.
Tabulečka
„Zde se
zdraví jen ČEST PRÁCI“
upomíná
na léta padesátá. Zdobení kadibudek se stalo takovým
trampským folklorem.
Proto dejte
prosím vědět – jak u vás na osadách?
Poviedku napísala Daniela Vacková
Poviedka je z knihy
"Jedna bosá druhá neobutá
|
