Akát je strom
aneb
Nové srdce v nové hrudi
Akát je strom listnatý, jeho květy tvoří hrozny, a také jeho
listy se skládají z množiny lístků. Má takový zajímavý
botanický název – trnovník Robinia. Je to na první i druhý
pohled strom krásný. Kvete bíle. Voní tak silně, že když jdeš
v červnu akátovou alejí, máš pocit, že se tou vůní musíš
brodit. Ta vůně nám říká, že jaro finišuje, trhá svou hrudí
cílovou pásku. Brzo nastoupí léto. Léto se všemi svými svody –
chozením naboso, cácháním v tůních, spaním pod širákem a
letními žízněmi všeho druhu. Akáty to je tedy akátová alej,
stromořadí krásných rozkvetlých vonících stromů.
Akáty, to je ale taky
kapela. No… kapela… Přesněji řečeno sám voják v poli Standa se
svou družkou kytarou. Členů má tedy kapela Akáty míň než sumec
vousů.
Stálou sólistkou kapely Akáty je Jitka. Nikomu neodpustí
žádnou hloupou chybu, ani sobě ne … Snad proto, že bývala
učitelkou. Možná díky tomu je tak precizní i v muzice.
Tito dva muzikanti, co chodí po zemi, hrají spolu výborný jazz.
Ale co naplat, když mi je teď připomněly, právě kvetoucí akáty.
Když Standa a Jitka
spolu zpívají ,,trampírny“ neboli staré trampské, písničky
dává do toho Jitka všechnu svou tak trochu drsnou něhu a
Standa celé svoje druhé srdce.
Když říkám druhé, vím, co povídám. Protože to první srdce
Standa už muzice dal. Byl - jak se říká - v nejlepších letech,
když jeho srdce náhle vzalo jiný rytmus, než je ta správná
muzikantská synkopa. Začalo bít mimo pravidla hry.
Srdce je v těle velmi
důležitý bubeník. Muzikant může žít bez vlasů, bez smyslu pro
humor, bez peněz, asi i bez vína, bez bot, bez svědomí, bez
domova, bez chleba, bez angažmá, bez štěstí… ale bez srdce to
nejde.
Sotva se Standa dozvěděl, že mu odchází srdce, zjistil, že má
v sobě tolik otázek, že z tohoto světa nemůže ještě odejít. To
tisíceré ,,proč“ přicházelo každou noc. Se stejnou intenzitou
jako chuť tu ještě být a hrát. Naléhalo a otvíralo nové a nové
komnaty.
Ve stejné době mladá
osmnáctiletá dívka, která v sobě určitě nosila také tisíceré
proč, přišla při havárii o život. Oficiální zpráva zněla :,,Její
stav není slučitelný se životem“.
Jediný orgán, co zůstal v jejím těle neporušen, bylo její
osmnáctileté srdce.
Závod s časem vyhrálo srdce, které nyní bije ve Standově
hrudi. Dva roky se srdce vzpíralo, chtělo to dívčino tělo, ve
kterém se narodilo, ve kterém rostlo a zrálo a občas se bázní
svíralo. Které znalo. To osmnáctileté tělo se bůh ví kam
podělo.
Nevím, jak srdce
přijde k rozumu. Nevím, jak se krotí osmnáctileté srdce. Po
dvou letech vzpírání a bojů, v době, kdy začaly kvést akáty a
léto se připravovalo se žízněmi všeho druhu, začalo srdce bít.
Bít pevně a pravidelně vstříc své druhé šanci.
Poviedku napísala Daniela Vacková
a je z knihy "Pěší vandr po lesích a lidech"
