Zimní
táboření "Dechťárna 2006"
poslední lednový víkend na tradičním fleku u Bystřice nad Pernštejnem.
Nezapomenutelná Dechťárna
Ani téměř aljašské mrazy a metr
vysoký sníh nezabránil trampům, traperům, dobrodruhům a jiným
poděsům přijmout Kryšpínovo pozvání na třicátédruhé zimní táboření
Dechťárna 2006 poslední lednový víkend na tradičním fleku u Bystřice
nad Pernštejnem.
Z Třebíče vyrazili v sobotu ráno
pouze tři poslední mohykáni - Sam, Karel a já. Cesta autem byla
dobrá, ale po příjezdu se vloudila chybička. Byli jsme zvyklí jezdit
vlakem a z nádraží je to na flek nejblíže horem přes Věchnov, což je
asi tři kiláky. Všichni rozumní jezdí do vesničky pod Dechťárnou,
vzdálenou pouze kilometr. Ve věchnovské hospodě nás ihned zarazila
prázdnota, ale než jsme se rozmysleli, měli jsme v sobě tři rumy a
to se potom špatně jezdí automobilem. Tak tedy pěšky dolů, zkraje to
šlo, ve sněhu byla vyšlapaná úzká stezička, ale potom jsme zapadali
do sněhu až po kolena. Po příchodu na flek jsem vypadal, jako když
vylezu ze sprchy.
Musím uznat, že se Kryšpín s kamarády
letos vytáhl, osmiboká hranice, spousta soutěží, oceněných krásnými
plackami (Karel taky zabodoval), kotel skvělé polévky a druhý plný
svařeného vína. Však to víno bylo zapotřebí, večer minusové stupně
rychle narůstaly.
Při Vlajce stálo okolo ohně více
než stopadesát kamarádů a kamarádek, a to je vzhledem k datu a
počasí více než úctyhodný počet. Muzikantů s nástroji hafo, takže
zábava neměla chybu. Do spacího váčku jsme s Karlem zalezli před
půlnocí a stařecké nucení mě z něj, vyspaného do růžova, vykopalo až
v devět ráno.
Víno už jsem si dát nemohl,
protože domů jsem řídil (kdybych věděl, co nás čeká, klidně bych si
dal), ale čaje zbylo dost. Pouze s uzeným jsme měli problém, sekali
jsme ho sekerkou. Někdo tvrdil, že u potoka bylo mínus dvacet,
říkali jsme si, jak je dobře, že kamarádi z Old Boys odjeli všichni
v noci domů. Ovšem to byl velký omyl, u ohně stál kamarád Fukin, ve svých
jednasedmdesáti letech stále jura. Zkraje jsme si mysleli, že mu
ostatní ujeli, ale nakonec z něj vypadlo, že se mu nechtělo domů a
vůbec mu nevadilo, že si na spaní nevzal nic. Ještě po půlnoci si
prý pobroukával písničky starých Kučerovců, se kterými před téměř
čtyřiceti roky hrával. Kromě placek pro nejstaršího a
nejvzdálenějšího účastníka byla připravena také placka za statečnost.
Nikdo jiný než Fukin ji nemohl dostat.
Ale nastal čas loučení, většina
kamarádů šla přes kopeček dolů do Vrtěžíře k autům, někteří přes
Kovářku na vlak do Nedvědice, jenom tři pošuci z Třebíče mířili
nahoru do kopců. Protože jsme si mysleli, že jsme chytří, vyrazili
jsme po lesní cestě za flekem, projeté traktorem, abychom se
nemuseli courat sněhem. No pochopitelně cesta nás zavedla až někam
do pryč a po kilometru skončila. Další kilometr sněhem po kolena nás
zavedl k údolí, na jehož druhém konci vedla ta správná cesta, jak
jsme si mysleli. Přechod přes údolí sypkým prašanem byla ta správná
rabijárna, těch nadávek! Karlovi se to šlo, má sotva sedmdesát kilo,
ale moje stokilové tělíčko padalo každým krokem do sněhu až po zadek.
Opožděné předsevzetí – už nebudu tlustej! Ovšem na druhé straně jsme
zjistili, že nás to utrpení čeká ještě jednou. Nebudu to prodlužovat,
když jsme se doplácali na silnici do Věchnova, neměli jsme ani sílu
se radovat. Třesoucí nožičky nás donesly k automobilu a my jsme
věděli,
že vzpomínky na tuhle
Děchťárnu se nám budou připomínat děsivými sny.
Kinda
Fotografie Prcek
|