"Tramp net vitajte na stránke!"

Vysoké, strmé kopce porostlé vzrostlými stromy - tmavé, obnažené žulové a opukové skály svírají pevně a neúprosně v hlubokém romantickém údolí hučící, zpěněnou řeku. Divoká a nezkrotná se řítila po tisíciletí přes balvany, žulové prahy a písčiny z Jižních Čech na sever - ke ŠTĚCHOVICÍM.

VLTAVA ta stříbropěnná tepna Čech, která dává přírodě životodárnou vláhu a lidem obživu a osvěžení, dospěla na své dlouhé pouti k úseku, který tamní lid pojmenoval
"SVATOJANSKÉ PROUDY"

Zde, na samém počátku zpívajících peřejí, na břehu malebné a klidné zátočiny, brzy na jaře roku 1921 vyrostla trampská osada. Dva, nejvýše tři stany, ohniště obložené kameny bylo vše, co tvořilo kouzelný tábor - později osadu „UTAH" tak drahou všem těm mladým, život milujícím chlapcům kteří se rádi smáli, koupali, ale ze všeho nejraději zpívali. Táborový oheň, písničky při kytaře, panenská, romantická příroda byly magnety, které tyto kluky každičkou sobotu přitahovaly až sem, k prvnímu tahu svatojánského slapu, kterému z počátku říkali :

„Tábor u prvního tahu" - později „U tahu" - zkráceně „UTAH"

Zakládající partu UTAHU Béda Kočí (Bočan) - první šerif, který vedl osadu až do své smrti v roce 1961, dále Jarda Červenka (Cervas), Karel Vejmelka (Hama), Jan Tošner (Hóňa), Jirka Chrást (Kapusta), Franta Pružina (Cikán), Franta Vaněk (Kafíčko), Ota Turek (Keťas), Tony Vích (Káča), Jožka Přibyl (Pindil), Ruda Šmatla, Franta a Karel Vodňanských, Lojza Hrášek, Emil Vichera.

KANADSKÉ ŽARTÍKY NA OSADE UTAH V ROKU 1929

osadníci vystavili svojmu prvému šerifovi trampské vysvedčenie

K této partě patřil i Josef VACEK - JOU, výborný kytarista a později populární trampský písničkář. Jako kytarista patřil k tehdy zakládajícím členům známého trampského pěveckého tělesa „SONG CLUB". Zemřel ve věku 50-ti let, ale jeho písničky žijí dodnes.
O něco později se k partě přidali Jirka Ambrož, Honza Kunst, a kytarista Pepík Kuldán. Každou sobotu, za každého počasí vyrazili tito prostí hoši s chlcbníky a tornami na zádech naplněných tím, co jejich starostlivé mámy svým stále hladovým synkům přichystaly. Vyrazili s písničkou na rtech a již cestou z nádraží, nebo k přístavišti zněla prostá, radostná píseň od kapelníka Jou Vacka :

V dáli volá samota, když se blíží sobota....
Dlouhá cesta je to, přec jen stojí za to, v osadu jde každý rád.
Píseň když zaznívá, na vše zapomíná, jen kytaru slyšíš hrát ....

ŠTĚCHOVICE - trampské „San Francisko" první větší zastávka. Nakoupit k panu
Vávrovi, - dobráčkovi Břicháčkovi a po nákupu na jedno točené do baru „U jestřába" uhasit věčnou žízeň. Napojit se a zazpívat štěchovickým plavcům a lesákům. Přeměnit nevlídné prostředí „Císařovic hospody" v „pivní ráj to napohled" !
Po odpočinku začíná druhá polovina cesty „KOLNOU" vzhůru do kopců - cesta strmá a namáhavá. Ale s nadšením a písničkou na rtech spěchali k svému sladkému, toužebně očekávanému cíli - vstříc svojí malé osadě !
Už z dáli je slyšet sílící hukot „Svatojánských proudů". Pak náhle cesta vyústí ze stínu olší na zelenou louku a oči zří tu nádheru, modelovanou přírodou po miliony let - nádheru vltavského údolí zalitého slunečním jasem. Údolím běží řeka , silný a rychlý tok se řítí přes balvany a útesy vpřed.
Kousek cesty pěšinou podél řeky přes věčně zelenou loučku. Po proudu vlevo je vítá socha Svatého Jána, vpravo na skalce Ferdinandův sloup - výstražné znamení upozorňující plavce - voraře na začátek nejnebezpečnějšího úseku jejich plavby.

Hned za skalou se černá hladina tiché zátoky, hladina pokrytá čepicemi jiskřící pěny, které sem zanáší mocně řvoucí slap. Písčina zátočiny přechází ve svěží, zelený pažit, uprostřed malé ohniště a to je vše, co tvoří jejich cíl - tu jejich milovanou osadu. Tehdy zapraská ohníček, kytara se rozezvučí a hoši z osady se rozezpívají. Písně plné touhy po poznání Země -vyjadřující život a osudy rudého lovce, bílého zlatokopa, malajského námořníka, žluté gejši i černého otroka.

Jedna z mnoha romantických písní, které vznikly zaníceným trampem z Utahu:

Zasněženou plání, tmavý bod uhání,
zvětšuje se rychle, slyšet štěkot psů.
Z poslední již stráně, sjíždí dolů saně,
zaráží se v letu, kamarádi - poště je tu !

Ze všech stran se všechno sbíhá vprostřed malé osady,
kde Boby rozdává zprávy došlé z Kanady.
Šťasten ten, kdo od Bobyho malý lístek má,
ruky stisk v odměnu za něj přijímá....

Výletníci, kteří projíždějí na „šenákách" od hotelu „Záhoří" do Stěchovic, ti je dobře znali - ty věčné zpěváčky a přes to, že na ně trampíci pohrdlivě pokřikovali „mastňáci" měli je rádi a často je v Záhoří, nebo na parníku hostili.

Cesta parníkem po proudu zpět ku Praze, to byly kouzelné chvíle mladého života . Na palubě těchto vltavských kolosů, pod velením slavných kapitánů - Císařem (carem prdlavým), Vondráčky, Tošnary,... a dalšími slavnými korzáry, se sešel celý štěchovický výkvět trampské kultury - hoši ze „Ztracenky, Dawsonu, Jukonu, Hiavaty, Mrtvého muže, Dvacáté míle, Červeného esa, Midasů, Klondyku a všech dalších malých i velkých kempů rozesetých po obou březích Vltavy, po celé délce Svatojánských proudů.
Píše se rok 1924 a osadníci usilují na lesní správě „Na Homoli" o povolení k stavbě pevní chaty. Lesní správa žádost zamítla a osadníkům nezbývalo, než hledat nový domov - nové tábořiště. A tak v roce 1925 opouštějí kouzelnou „Velkou řeku" a staví chatu v údolí říčky KOCÁBY (ta ústí do Vltavy ve Štěchovicích).

První chata UTAHU - první chata na Kocábe.

Tam pod Masečínem, za „Kulatou lávkou" nedaleko soutoku Kocáby se Slapským potokem, v malebné zeleni údolím protéká říčka, vinoucí se jako had mezi strmými zalesněnými stráněmi „HADI ŘEKA" - tak nazvali Utahové svoji novou společnici. Marně však hledali u ní zapomnění. Velká řeka měla hluboké kořeny v jejich srdcích a často se vraceli tam, kde před 5-ti léty našli první tábořiště, první osady klín.

V roce 1926 uspořádali „První potlach pro trampy spřátelených osad" - potlach, který byl na počátku dlouhé historie trampských potlachů.
Přišli hoši ze všech kempů od „Velké řeky", aby oslavili zrození první chaty a aby ji společně pokřtili „ohnivou vodou". K této mohutné, slavnostní chvíli složil Jou Vacek píseň, která později zahajovala stovky
potlachů ve všech osadách a táborech :

Údolím vlahý vítr vál,
v dáli mocný oheň vzplál,
zář svoji rudou, šíří osadou,

Kol ohně je slyšet hlas,
k potlachů se sjeli zas,
dlouho do noci, píseň burácí.

Osada, stará zas, v klínu svém zahřeje nás...

Rok 1926 - suchý a bez dešťů. Nemilosrdné, žhavé paprsky slunce vysušily studánky, prameny i Kocába přestala téci a stala se pruhem páchnoucí, mrtvé vody. Většina osadníků rozhodla - pryč ! ZPĚT K VELKÉ ŘECE !
Někteří zůstali a v místech, kde po dva roky tábořili Utahové, vznikla později nová osada HAVRAN.

Tak se vrátili Utahové zpět kde v zapomenutém údolí vybudovala svoje třetí hnízdo. Toto údolíčko za skalou, která se vypíná nad Stěchovicemi pres řeku naproti soutoku Kocáby a Vltavy, mezi Brunšovem a Fáberovým přívozem, které vltavská voda vymlela a vyloužila během mnoha tisíciletí do opukových a břidlicových skal, zarostlé lesem a křovinami se stalo v roce 1927 útočištěm trampů z UTAHU.

Končím osadním pokřikem :

RACH-RACH AŤ VZKVÉTÁ STAŘIČKÝ UTAH" !

/Podle zápisků starého osadníka zapsala a upravila Zuzana/.

Dovětek současníka :

Šerify Utahu zdobila hvězda vždy až do jejich smrti. Po Bočanovi se vystřídala řada šerifů - Kapusta (Jirka Chrást), Honza Kunc a od roku 1965 až do své smrti Tomáš Vápeník.
Po něm zvolila osada šerifem Maťáka (Pavel Tumpach), který se ale za několik let z pracovních důvodů funkce vzdal a hvězdu převzal řezbář Grizzly (Vašek Fliegl) a po jeho smrti Karel Vodňanský - syn původního zakladatele Utahů. Dnes stojí v čele opět Maťák. V posledních letech minulého století se utah-ských potlachů zúčastnilo mnoho známých trampských umělců. Velmi rádi a nejen na potlachy jezdili na Utah Jaroušek Stercl - známý kabaretiér, který měl své zázemí na nedaleké Ztracence. Množství energie, vitality a legrace přivážel Pepa Braun - Buřt. Nesmím opomenout zasloužilého umělce Národního divadla Mirka Vícha a jeho nezapomenutelný přednes písně „SONY BOY" a mnoho dalších známých písničkářů a interpretů, např. Jenda Korda, Karel Sehnoutka, Algi Škach, Duo Koukalovi a mnoho dalších.
Bohužel všichni tito jmenovaní již odešli do „Věčných lovišť" - ale osada žije dál! Po zvolení Maťáka šerifem Utahů v roce 1974 nastoupila další generace, která ale již také zestárla a v letošním roce výročí 85 let osady předává osada své tradice další mladší generaci.