Trampi sobě - o sobě - přímo v první osobě
 

(otýpka nezávislých pramenů dějin zahraničního trampingu)
 

Farář (Petr Komárek) -Texas

 

Motto:
Bylo to dávno před lety - divočina zavolala.....

V roce 1959 jsme s mým dvojčetem dovršili 15 let. Dělnická třída se potýkala s třídním nepřítelem a nás Bezpečnostní orgány vybavily Občanskými Průkazy. Neprodleně jsme předstoupili před hlavu rodiny (která nám kdysi slíbila, že až dovršíme tohoto věku, smíme vyrazit do lůna přírody a ztrávit v ní noc). Tatík znechuceně odložil největší a nejčtenější denník (kde zrovna tisíce usměvavých tváří plnily na 125% druhou pětiletku a radostně kráčely k budoucím zítřkům) a protože vždy tvrdil, že slovo dělá chlapa, prohlásil, že po splnění všech domácích povinností můžeme v sobotu po škole vyrazit na výlet do luk, lesů a hájů.

Jako kluci jsme na strýcově chatě na Jizeře vídávali "Divoké Skauty", jak jim říkávala máti. S představou jak tyto "děti divočiny" vypadaly, začal týden příprav. Starší sousedé v domě zapůjčili telata a dvě celty, zanechané zde vojsky Wermachtu, my měli dvě šedé pruhované deky. Známý velitel hasičů zapůjčil "půllitráky" (za slib členství u hasičů), manšestráky a kostkované flanelové košile (od Ježíška) patřily běžně ke klukovské garderóbě tehdejších let. Z prasátka se vydolovalo pár korun na blýskavý ešus, který byl okamžitě ve sklepě očouzen svíčkou, aby bylo vidět, ze nejsme "zelenáči". Co dát na hlavu se něřešilo, neb nás zdobila bujná blonďatá kštice. Z otcova šatníku jsem tajně zkonfiskoval vestu ze svátečních dědových šatů, kterou mu zapomněli dát do rakve. Brácha dvojče sehnal vojenskou bundu, zřejmě prošlou hrůzami války -neznámo však s kterou armádou.
 

Z dob pionyrských táborů nám uvízly v paměti 3 trampské písničky a sice Trampíci, Pádlo a Niagara. S tímto reportoárem, zabalenými "telaty" a v trampské výstroji jsme v sobotu po škole podupávali před slzící matkou, která nám do ranečku (proti tradici) nenapekla buchty ani neudělala křížek na čelo, ale přibalila do telat játrovou paštiku za 4 kačky a lečo s klobásou. Náš odjezd do "divočiny" v ní nadšení nevzbudil, raději by viděla jarní výpomoc na zahradě. Jelikož ale dal souhlas "velitel" domu, tak moc netlačila na pilu, jen prohlásila, že jsme janci a táta starý blázen („starý“ pouhých 49 let), že nás pouští ven. Otec dal každému novou pětikorunu „abychom nedělali ostudu jeho jménu, zakoupili jizdenky a neměli popotahovačky s VB, jinak - už nikdy nikam na čundr“. Vše odkýváno a s nadšením a žárem v oku hurá na vyhlášené trampské nádraží Braník, každou sobotu hemžící se kluky a holkami v podobné výstroji jako my. Nastražené uši nenápadně stenografovaly kdo kam vyráží - padala „trampská“ místa Medník, Pikovice, Librajda, Žampach. Zakoupeny dělnické zpáteční na Medník a mačkanice do" Posázavského Pacifiku". Jako "ostřílení trapeři" (a další podobní) zůstáváme na plošině vlaku a téměř mlčky sledujeme řeči "skalňáků", že budou spát někde v lese pod širákem, nebo v seňáru. Prohlásili jsme, že chystáme to samé, že bychom se přifařili - prý jasná zpráva. Nastalo představování, český Jarda byl Jerry, Petr Pedro, Bedřich Ben, Standa Stanly (nás s bráchou potkaly přezdívky maximálně na pionýrských táborech). Jelikož jsem Petr a jeden Pedro už byl, představil jsem se jako Ježek (dle svého sestřihu ) a brácha byl Kopčem (co by děcko byl často ukoptěn ). Naše přezdívky sice nezaváněly exotikou "Divokého Západu", ale byly ze života, tak to kluci  spolkli.
 

Od nádraží jsme pod vedením Bena táhli lesem k nějakému seňáru (prý spánek jako v peřinách). Značná kosa začátkem dubna a naše vetchá výbava nebyly správným předpokladem pro první noc pod širákem, takže seník by kompenzoval správnost křestu pod hvězdami na prvním vandru. Po bloudění při jedné baterce jsme dorazili k slíbenému seňáru. Byl uzamčen a navíc v něm nebylo seno. Udělal se tedy malý oheň a po delším klábosení se ulehlo. Asi ve tři ráno nás vzbudila hrozná zima, ale hráli jsme to s bráchou do autu, až jeden z "ošlehaných" traperů to nevydržel a šel znova rozdělat oheň, což jsme všichni nadšeně uvítali a těšili se na ranní slunce. Když nám na jarním slunci roztály namrzlé kostry, zjistili jsme, že kluci jsou na 3. čundru, před tím jezdili do rodinných chat a my přiznali, že je to náš první vandr. Po zhotovení potravy, kterou jsme si navzájem rozdělili, a sbalení ranců se vyrazilo courat lesem a dolů k Sázavě. Odpoledne pak zpět na nádraží, kde byla spousta kluků s kytarami, co hráli a zpívali nám neznámé trampské písničky a nám s bráchou se to strašně líbilo. Kluci pak hráli a zpívali celou cestu zpět až do Prahy.

Tak skončil náš první vandr a i když se nic velkého neudálo, nadchla nás ta vzájemná pospolitost, kamarádstvi, trampske písničky, volnost pohybu v lese, probouzející se příroda a to vše nám zachvátilo osrdí (jak se zpívá ve znamé trampské písničce), a tak jsme si slíbili, že příští sobotu vyrazíme znovu. Zalomili si s kluky palec (pro nás neznámý způsob podání ruky) a řekli si, že se zase v sobotu sejdeme na Braníku. Jaro v plné kráse - bylo jasné, že každotýdenní vandry jsou životní nezbytností už proto, abychom si mohli říkat, že jsme trampové. V sobotu odpoledne do Braníka s „kluky z Medníku“, někdy bylo již rozhodnuto kam se pojede, jindy jsme jeli jen do stanice, kde nás průvodčí vyhodil, pro jízdu „na černo" (což bylo v módě a součástí dobrodružství – napodobovali jsme americké hobos). Noví kamarádi, které jsme na nádraží poznávali, většinou již patřili k nějaké osadě, tak nás vzali i na fleky, většině tehdy ostřílených traperů známé (na Haciendu, Ontario, Kanadu, Ameriku, Srbárnu atd). Naše parta zavedla pravidelné sleziny v podolské restauraci Na dolejší. Když už spolu jezdíme několik měsíců, měli bychom založit osadu. Jak se ale bude jmenovat? Stanly měl příbuzného ve slavné osadě Fort Adamson na Kačáku, pozeptá se prý, zda můžeme nosit jejich jméno jako junioři (návrh se nám zamlouval, osada měla už dlouho mezi trampským národem jméno). Přidali se k nám Hanz a Pyskoun (dobrý zpěvák a kytarista – první hudebně nadaný mezi námi). Následkem třenic se ale naše původní parta asi po dvou letech rozpadla. S novými kluky nás źůstalo 6 a tvrdě se v této sestavě jezdilo po celý rok a to už nejen z Braníka, ale i Smíchova, Vršovic, Holešovic, Masaryčky a z Wilsoňáku, objevovat nové fleky kolem Plzně, Tábora, Českých Budějovic,Šumavy a na Moravě (potlachů v té době byly mraky), a seznamovat se s trampy z nejen výše uvedených míst.

Teď už opravdu přišel čas k založení osady, což se stalo 22. září 1961 – vznikl Fort Adamson se členy Bublou, Farářem, Hanzem, Pyskounem, Nemourem a Nespokojencem. Pro naše ega bylo „hrozně“ důležité, že jsme začínali být známými mezi trampským národem. Mnohokrát jelo několik osad společně - Samotáři, Alberta, El Toro, Wyoming, Kobra, Rikatado, Wild West, Tuláci Severu, Polár, Netopýr, Bum Bej z Plzně a dalši osady, na jejichž jména si již nevzpomínám. 22. září 1962 děláme na Židárně (tenkrát Žitova Strouha) u Bechyně první výroční potlach sjelo se přes 350 kamarádů a kamarádek -nečekaná návstěvnost a velký úspěch. Po potlachu jsme přijali dva nové členy – Cikána (nyní Fífa) na kytaru a Kozla (nyní Kiďák) na banjo (původní přezdívky se moc neujaly), takže muzikantské posílení. V roce 1963 nás 6 - původních členů bylo povoláno na vojnu, ale my s Nespokojencem jsme dostali odklad, neb jsme si za dělnické peníze zvyšovali vědomosti. Zbyli jsme jen 4 a o 15 víkendech dále vandrovali po vlastech českých, slezských, moravských i slovenských. Další rok přišla řada v hájení milované vlasti na nás s Nespokojencem, o rok později na Fífu a Kiďáka, takže do roku 1968 vlastně 5 let nebyla osada kompletní. Mezi tím někteří navrátilci z vojny vešli do šťastného stavu manželského čímž nastalypovinnosti všedních dnů, jako dodávat bochník vezdejší na rodinný stůl a starat se o hladové krky, takže vandry se staly druhořadou záležitostí a jezdilo se již zřídka.

Přišla vesna 1968 a s ní podivné věci, bolševik nás přestal svírat svou železnou pěstí a doba jakoby obrozenecká dávala možnost vycestovat z rodné hroudy do lákavé "daleké" ciziny. Chopil jsem se té příležitosti a odcestoval 28. dubna 1968 do bývalého Rakousko-Uherska s rozhodnutím pobýt déle, než soudruzi povolili a porozhlédnout se i po krajích za velkou louží (o Kanadě jsem často sníval, když se o ní zpívalo u našich táborových ohníčků) a mohl tu dálku shlédnout vlastní zřítelnicí. V emigračním lágru v Traiskirchenu jsem byl držen přes dva měsíce, než lokální ochránci zákona prověřili moji totožnost a nezjistili u mne žádný zájem zakládat komunistickou buňku ve Vídni.

Po "Pražském Jaru" – katastrofa 21. srpna. Rudá Armáda "osvoboditelka" pohřbila vysněné svobodné cestování mnoha trampířů do míst o kterých se tak často pělo a mluvilo na vandrech. Od utečenců do Rakouska jsem věděl, že utekla i spousta trampů a můj osadník Fífa se též rozhodl opustit otčinu a pofičí se mnou do Kanady. Jeho příjezd do Vídně se ale stále oddaloval. Mimo něho se objevil v lágru můj letitý kamarád Santana, ale ten se rozhodl, že pocestuje do Austrálie a během 3 neděl odletěl. Čekal jsem více známých trampských tváří, ale marně. Koncem září se objevil Fífa, ale já už byl zařazen na odlet do Kanady. Slíbili jsme si, že za pár týdnů se sejdeme v Kanadě. Má budoucnost měla začít v provincii Saskatchewan. Po letu do Montrealu a cestě vlakem do Toronta jsem se sešel s krajany vzdělanci, kteři už byli v Torontě několik týdnů a sdělili mi, že Saskatchewan je strašná kyselá prdel, samá prérie, kde lišky,vlci, šakalové a kojoti dávají dobrou noc, čehož jsem se zalekl a druhý den ráno na emigračním úřadě jsem plakal, abych nebyl poslán do nehostinné divočiny a mohl zůstat ve velkoměstě, což dojemně obměkčilo kanadskou úřednici tak, že mi přiklepla trvalý pobyt v Torontě, což jsem hned sdělil Fífovi, aby věděl, kde se spolu sejdeme. Po čase jsem se dozvěděl, že v restauraci Brunswick na Bloor Street se schází parta co hraje na kytary a hrají trampské písničky. Zavítal jsem tam a opravdu, byl tam kamarád Wimpy, jeho žena Veverka, Jirka Falada, Henry Moose, Žhář, a sada Čížků, (ne trampů). Konečně jsem našel svou krevní skupinu a budu mít s kým jezdit ven, než přijede Fífa. Sleziny se časem přesunuly do hospody Mountain Hut, kam přicházeli další torontští, jako Fífa, Nutrie, Rudé Oko a další. Začaly vandry. V army storu u Herkula jsme zakoupili trampskou výstroj skoro stejnou, s jakou jsme jezdili doma, včetně usárny a battle dressu, jen místo lokálky jsme se naložili do aut a objevovali krásy Ontaria, jezdilo se na Geogian Bay, Thunder Bay, Niagara Falls, Bruce Trail, Algonquin Park, St. Lawrence Islands, French River, Parry Sound, Lost Channel a další krásné fleky, kterých je v Ontariu nepřeberně, jezdilo se i do provincie Quebec. Později Wimpy s Henrym a Machrovka zakoupili chaty na Kawigamog Lake, kam se jezdilo i na zimní vandry a kde se sjížděla super parta lidí. Po dvou a půl létech v Torontě nás dva s Fífou "boj o chleba" zavál západněji (go West young boy go West), a to do Chicaga, kam nás nalákali kamarádi z lágru v Traiskirchen pod vidinou rychlého zbohatnutí (plné žoky zlaťáků na ulici, a my nebudeme nic dělat, jen čundrovat po světě), což nikdy nenastalo. V Chicagu bylo snad nejvíc Čechoslováků mimo republiku ale trampů minimum a to ještě většina přesídlila do Colorada, čímž jsme osiřeli a vandrovali zase sami dva - nejdříve po státu Illinois (nic moc) a pak do států Indiana, Michigan, Wisconsin a Minnesota. 4. července 1973 kluci z Colorada udělali první emigrantský potlach, kam se sjel obrovský dav lidí s převahou trampů z Československa, většinou roztroušených po US a Kanadě. O mnohých jsme ani nevěděli, že vzali "žulíka". Získali jsme tam kontakty na kluky z celého severoamerického kontinentu. V Chicagu jsme se scházeli v palírně Sparta. Několik Čížků a Slováků s námi mělo zájem jezdit ven a čundrování se jim začalo líbit, i když jsme to dělali trochu jináč, než doma. S Fífou jsme si brali každý rok 3 měsíce volna a jeli objevovat divočinu a krásu US. V roce 1973 jsme s mou bejvalkou (bez Fífy) vyrazili na dvouměsíční vandr na Aljašku a do "trampské Mekky" Dawson City. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek a splnění mých klukovských snů. Být osobně ve městě "Zlaté Horečky", vidět Klondike, Bonanza Creek, to se nedá vyprávět. Aby tu vyzpívanou a vysněnou romantiku tramp vstřebal, musí si ji zažít sám na své vlastní kůži. Další roky jsme plánovitě poznávali US od východu k západu (měsíc na cestování – většinou ve dvou nebo ve čtyřech) a jako každoročně čundr do Colorada na jejich potlach (tam nás jezdilo více).

V roce 1976 jsem se svou lepší polovicí procestoval celou Evropu, kde jsem před tím nikdy nebyl díky Straně a vládě, obávající se, abych nespatřil zbídačenou dělnickou třídu v kapitalistických zemích. Po návratu jsme dále projížděli státy, kde jsme ještě nebyli a každý rok zajeli za kamarády do Ontaria. V roce 1978 kamarád Wimpy přišel s geniálním nápadem - uspořádat první celosvětový potlach na Yukonu. Pomáhal mu kamarád Lopatík, žijící ve Whitehorse a kamarád Kennedy z Dawson City. Z Chicaga jsme tam vyrazili tři - Fífa, Had a já, přes mnoho slibů mnoha jiných. Letělo se do Seattle, pak " zaoceánským parníkem" 5 dní kolem fantastického pobřeží. Ve Skagway na nás čekali Rosťa, Machrovka, Rudý Oko a jeho synek Honza, a s bágly na zádech jsme vyrazili na legendární Chilkoot Pass, kudy se pachtili v roce 1898 zlatokopové, aby se dostali na Klondike. Po třech dnech do Benett Lake a odtud vláčkem (jako na Sázavě) do Whitehorse.

První celosvěťák čítal asi 140 kousků "výkvětu trampské kultury". Rozhodlo se o konání celosvětových potlachů každých 5 let a vždy na jiném kontinentě. Druhý celosvěťák si vzala na bedra Austrálie. Po potlachu jsme několik dní okupovali Dawson City, Saloon Sour Dough praskal ve švech, nonstop se z něho linuly české trampské písně a turisti, srocující se přede dveřmi se snažili zjistit, který národ vydrží takto vyvádět, hrát na všechny možné strunné nástroje a zpívat sborově tolik písniček. Fífa, Had a já jsme se denních radovánek moc nezúčastňovali, týden jsme vyráběli vor, na kterém jsme se chtěli tři neděle plavit po Yukon River až za Polární Kruh. Byl nazván a se vší slávou pokřtěn Primátorem Dittrichem a čtyřka Fífa, Santana, Had a Farář po dojemném loučení odrazila na nezapomenutelný vandr -několikatýdenní plavbu po Yukon River až za Polární Kruh do Fort Yukon. První celosvěťák odhalil spoustu nám neznámých osad v emigraci. První byly STO Colorado, k Torontským jsme jezdili na potlachy, zlatokopecké bály, vandry na kánoích a na jejich boudy (a stali se čestnými členy). Účastňovali jsme se potlachů torontských na ostrově HIC. Kanadské osady byly i ve Vancouveru, Calgary, Edmontonu, a na Victoria Island, takže bylo kam jezdit a my od jara do podzimu poznávali krásy Alberty, British Columbie, Victorie – většinou ve dvou, s Fífou, občas i s kluky z Chicaga (Petko, Vlado, Michal). V Chicagu byly osady Dálava a Turisti (snad od r. 1979), jejichž členy jsme (s Fort Adamsonem) pak i vozili do Kanady a Colorada a seznamovali je s tamnějšími kamarády. Bilancí 8 let pobytu je poznání všech 49 států (mimo Hawai) a většinu provincií v Kanadě. V říjnu 1980 jsme se odstěhovali (s budoucí manželkou) do Dallasu. Texas je krásný, od hor v Big Band k Mexickému zálivu, Galveston, Corpus Christi, na jihu Brownsville South Padre Island, Guadalupe Mountains (Guadalupe Peak 8,749 ft.), olejová pole kolem Midlandu, Oděsy až k El Pasu, prérie až do Amarilla. Do parku Daingerfield jsme jezdili kempovat s dětmi a Čížky z Dallasu. Navštívili jsme všechna velká města - Houston, historické San Antonio (se slavným Alamo), Austin, San Angelo, Abilene, El Paso, Lubbock, Amarillo a pochopitelně Fort Worth, což je sesterské město Dallasu. Na Kanadské a Coloradské potlachy jsem z Dallasu létal sám, zatímco Fífa ještě z Chicaga (do r. 1988, kdy za mnou přesídlil do Dallasu). Na 3.Celosvěťák (též 1988) ve Švýcarsku jsme letěli s manželkou a současně navštívili i rodnou hroudu, týden Rakousko, týden Itálie, Německo a zpět domů. Po Fífově zabydlení jsme opět sháněli zájemce o vandry a sleziny v hostinci k hudlání písní.
Poznali jsme Tondu s Růžou (jezdil s pražskou osadou Stray Star a drnkal na kytaru) a pražského chataře Jirku (dnes Šedivka, taky s kytarou), takže s Fífou byli tři hudlaři. Mimo Texas s námi jezdili i na potlachy do Colorada. Všichni jsme byli na 4. Celosvěťáku v Coloradu (1993) a pak se slézali v německé hospodě u Mullera. Na Kanadské vandry a potlachy jsme ovšem jezdili zase jen my dva. V roce 1997 rozhodnuto o koupi pozemku, nejlépe ve východním Texasu. Z pěti objektů, obhlédnutých za jediný weekend, bodoval pozemek 16 mil od městečka Gilmer, osamělý, zalesněný 44 akrový ranch s dvěma rybníky (plnými ryb ) - co víc si trampské srdce mohlo přát. Během měsíce jsme byli novopečenými majiteli luhů a hájů. Pozemek křtíme na Fort Adamson a budeme vždy 2. listopadový týden pořádat podzimní sleziny (na Velikonoce jsou sleziny na Tondarůža Ranči - 25 mil od nás). Podzim v Texasu je velice příjemný, navíc většina akcí v Kanadě a US končí, tak si kamarádi u nás mohou prodloužit léto. Prvních 5 slezin většinou navštěvovali Češi a Slováci z Dallasu (minimum z nich vědělo něco o trampingu). O naší podzimní akci se dovídali trampové z US a Kanady a začali k nám pravidelně jezdit (což je dodnes). Schází se jich tu kolem stovky a trampská převaha je znát i na úrovni slezin.

5. celosvěťák pořádaly západokanadské osady ve Skalistých horách na Bush River. Byli jsmes Fífou (a dalšími z Dallasu) nadšeni fantastickou přírodou Britské Kolumbie a skvělou organizací potlachu včetně výběru místa. I po tomto celosvěťáku pokračovaly vandry do Kanady a Colorada.

Na 6. celosvěťáku (2001) v Austrálii jsme nebyli, konal se těsně po termínu oslav 40. výročí naší osady na Židárně, kde jsme s Fífou byli, takže již nezbyly ani zlaťáky, ani dovolená. Na 30. výročním potlachu Colorádských osad jsme byli požadáni o pořádání 7. celosvětového potlachu na našem ranchi v Texasu. Tento čestný úkol znamenal tři roky práce (cesty, parking, potlachoviště, kácení stromů a další, navíc organizaci celé akce, dopisování, telefonáty, e-maily atd...). Kamarád Šolim z Vancouveru zorganizoval pro trampy - nejen v emigraci žijící - vandr na kanoích z Carmaks po Yukon River až do Dawson City (2003) za účasti 150 trampířů z celého světa. Akce, která neměla v dějinách trampingu obdoby, jsme se samozřejmě museli zúčastnit, a to ještě s kamarádem Čaganem z Prahy, který je od roku 2001 čestným členem Fort Adamsonu.

11. listopadu 2006 byl uspořádán na ranči Fort Adamson v Texasu 7. celosvětový potlach - za účasti 520 kamarádů z celého světa (přijeli i 4 členové z Pražského Adamsonu -Čagan, Kiďák, Nemour a Nespokojenec).

V květnu 2008 se uskutečnil (po několik let plánovaný) vandr do Německa, Dánska, Švédska, ale hlavně Norska, až na nejsevernější výběžek Nord Cup, za účasti 13 kamarádů z Německa, Kanady, US a Česka.

slezina na FORT ADAMSONU v roku 2008

Na 11. podzimní slezině jsme přijali po 47 letech trvání Fort Adamsonu dva nové členy - Umu a Honzu (Kotelníci), žijící v Dallasu. Růžu a Tondu z Tondarůža Ranch jsme přibrali jako čestné členy. V roce 2010 jsem letěl na měsíc do Česka, abych se zúčastnil 50. výročí Tišnovských osad, což mezinárodní účastí a počtem kamarádů připomínalo spíše celosvěťák, než běžný český potlach. Červen 2011 - spojené osady ze západní Kanady upořádaly 8. celosvětový potlach, který byl původně plánován na Icefall Brook, ale pro nepřízeň přírody byl přesměrován na Bush River (jako ten pátý) za účasti 800 kamarádů. Pořadatelům patří jednička a kamarádská atmosféra se tam dala krájet. Skupina 13. lidí (Gina z Toronta, Eva z Kolína, Petr, Zdeňka, Černý Sviňák z Prahy, osada Paběrky, Kiďák, Péťa, Nemour, Nespokojenec -Fort Adamson Praha, Dan z Prahy, Elsa z Aljašky a Farář s Fífou z Texasu), vyrazila na 6 týdnů po Národních parcích v Kanadě a US. Banff, Jasper, Yellowstone, Grand Teton, Jackson Hole, Flaming Gorge, Archers Nat.Park, Bryce Canyon, Canyonlands, Zion Nat.Park, Mesa Verde, Grand Canyon, Las Vegas,Yosemite Nat.Park, Kings Canyon Nat. Park, Sequoia Nat.Park, Lake Taho, Reno, Lassen Volcanic Nat.Park , Crater Nat.Park a Coeur D' Alene. Cesta skončila na letišti ve Spokaně, kluci letěli zpět do Prahy, Elsa do Colorada za dcerou a my zpět do Texasu. Dojmů z tohoto vandru je na celý život. V polovině září 2011 jsem odletěl do Česka na 50. výročí Fort Adamsonu, konaném na Borovíčku. Malý komorní potlach na nádherném fleku s partou 42 kvalitních kamarádů, výbornou muzikou a s kamarády z Kanady a US včetně Kotelníků z Dallasu. Po návratu do Texasu jsem se zapojil do příprav 15. podzimní sleziny na Fortu, která se konala 12. listopadu 2011. Sjelo se 67 lidiček ze všech koutů US a Kanady a i když byly zákazy ohňů, tak Manitou se nad námi slitoval a poslal nádherné teplé počasí, takže jsme se ani nepotřebovali ohřívat u ohně i když bez symbolického táboráku není slezina jak má být, tak nikdo nesmutnil a nálada byla na nejvyšší úrovni a muzika hrála ještě daleko po půlnoci.

Takže na závěr :
 

Osada Fort Adamson jak v Česku, tak i v emigraci žije aktivně, vandruje a bude trampovat vesmyslu:

Zítra ráno, až slunko zlíbá zem,  z Fort Adamsonu všichni vyjedem......... a vyjíždět budeme do té doby, než odejdeme k věčnému ohni, nebo do nebeského baru.

Ahoj Farář

10. CELOSVETOVÝ POTLACH

UŽ ČOSKORO V ROKU 2018

VO FORT ADAMSONE

Viac si prečítajte na našej stránke TRAMP NET tu: