NEBUŤ LABUŤ

tu a tam můžete slyšet když si někdo o vás myslí že jste naivně důvěřivý a nebo schopen věřit všemu i tomu čemu by se věřit nemělo. Otázka je zda takové rčeni je na místě a vhodné právě k vyjádření takové vlastnosti u člověka.

Foto Pekelník

Vypadá to tak, že labuť je zde hrubě a nespravedlivě klasifikována jako duvěřivý a trochu hloupý pták což nemůže být více než mylné. Jak to tedy s tou labutí je?

Není to nakonec tak, že život labutě a labutí vlastnosti by mohli být příkladem mnohému lidskému jedinci, který právě neodpovídá představě druhu Homo Sapiens t.zn. moudrý  a nebo rozumný člověk?

A proč by si vlastně nemohl pán všech tvorů najít zářivé příklady života v prírodě?
 

Foto Pekelník

Labutí pár na příklad mnohdy žije celý svůj život ve dvou a dovede se ohromně postarat o svoje potomky. Věrnost labutího páru již byla opěvována po staletí. Ten kdo pozoroval labutě ve volné přírodě byl vždy imponován jejich gracióznosti, bělostí, silou a vznešeností. I Čajkovského labutí jezero vyjadřuje hudbou a baletem krásu labutí.

Historie lidstva prolíná mnoho příběhů spojovaných s tímto krásným tvorem a jeho mystickými vlastnostmi. Stačí jen když vidíte labutě přistávat na vodní ploše a nebo naopak když se zvedají k letu tak nemůžete nic jiného než jenom stát a bez dechu obdivovat to impozantní divadlo. Labutě, které přelétají v houfu v oblacích vyvolávají v nás stejné volání dálek jako divoké husy a další tažní ptáci.

 

Foto Pekelník

Nechám ale více kvalifikované popisování labutí jako druhu fauny ornitologům a raději se pokusím napsat pár řádků o jedné chvíli mého života spojené právě s labutí.

A o tom, že člověk pokud má možnost pomoci  tvorům matičky přírody by neměl váhat a snažil se pomáhat ze všech sil.

V tomto ohledu vzpomínám na jednu nezapominetulnou episodu  kde právě labuť měla hlavní roli.

V našem mořském zálivu, který obyčejně zřídka zamrzá to jeden rok vypadalo ůplně jinak než jsme byli zvyklí. Náhlý silný noční mráz změnil hladinu během několika nočních hodin v jedno velké ledové zrcadlo. Ne jenom my, kteří se rádi vydáváme do přírody blízkého pobřeží  jsme tím byli zaskočeni. Šli jsme ůzkou stezkou v půvabně  zvlněné krajině  s krásnými, vichřicemi a sněhem pokroucenými borovicemi . Mrzlo jen to praštělo.

 

Foto Pekelník

Zle se ale vedlo osamělé labuti , která ještě večer před těmito mrazy v zálivu majestátně plachtila.
 
Časně z rána když jsem s kamarádem Erikem šel stezkou okolo  zálivu viděli jsme, že ”naše” labuť už tam neplachtí ale snaží se ze všech sil dostat ven z ledu ve kterém zřejmě přes noc zamrzla. I když je labuť silný a velký pták tak se jí to nedařilo. Mávala bezmocně svými velkými křídly a napínala svůj dlouhý krk do předu jako by se snažila vzlétnout. Ale nešlo to. Labuť sice nebyla tak daleko od břehu ale dostatečně daleko abychom se nemohli k ní pomocí  nějaké dlouhé větvě  natáhnout a dostat ji z jeji zrádné situace.

 

 

Chvíli jsme se na ni dívali až nám bylo jasné, že labuť se od tamtud bez pomoci nedostane.

Jak bychom jí mohli pomoci? I když nový led labuť neúprosně svíral byl přece jen tak tenký, že by nikoho z nás neunesl.

Tak najít aspoň nějakou vyplavenou desku, řekl Erik. Položili bychom ji na led a tak bychom se k labuti snadněji dostali a uvolnili ji. Horečně jsme začali prohledávat břeh a ejhle našli jsme asi dvoumetrovou desku, kterou na břeh vyzvedla nějaká dřívější vichřice. Deska byla skoro celá zelená protože byla porostlá mořskými řasami a proto jsme ji asi hned neviděli.

Tak jsme tu desku popadli protože vypadala dosti silná k tomu aby jsme se s její pomocí  pomalu přiblížili od  břehu k labuti. Když nás labuť viděla tak se snažila ještě více usilovně a zoufale osvobodit. Ale marně.

Jak jsme se k ní blížili tak byla více a více neklidná. Nepřišli jsme na nic jiného než začít k ní klidně a tiše mluvit: ”neboj se nás maličká my ti jenom chceme pomoci”. Čím víc jsme mluvili tím klidnější labuť byla, skoro jako by snad rozuměla co jí říkáme.

Položili jsme prkno na led a Erik si vzal do ruky dlouhou větev, krerou krátce před tím našel na břehu. Byla asi o síle mužské paže, zřejmě dubová, dosti těžká a zřejmě i dostatečně pevná. Na konci větve hyla silná vidlička, kterou Erik ještě  před použitím upravil svým zálesáckým tesákem. Druhý konec si Erik připevnil pevnou šňůrou k zápěstí aby mu nevyklouzla při pohybech a natahovánim se přes led z ruky.

Erik se pomalu a opatrně nasoukal na prkno a i když led podezřele praskal tak ho to celé udrželo. Já jsem ležel na pokraji břehu a držel Erika za nohy u kotníků. Když Erik byl hrudníkem na konci prkna a natáhnul ruku s větví k labuti tak mu ale ještě chybělo asi půl metru k místu kde labuť byla pevně zamrzlá. Tak chtě nechtě jsem udělal dva kroky na led a hned jsem se propadnul až po kolena do ledové vody. Ještě,že tam bylo tak mělko. Stále jsem při tom držel Erika za nohy, který se posunul hrudnikem na led před prknem a začal bušit větví do ledu v okolí labutě. Jak s tím začal tak labuť si zřejmě myslela, že ji Erik chce ublížit a tak plácala desperátně křídly a žalostně při tom vydávala labutí voláná. Sice se nám to nelíbilo ale došli jsme s tou záchranou akcí už tak daleko, že jsme neměli na vybranou a nemohli toho nechat. Kdyby jsme labuti nepomohli tak by ji čekala jistá smrt umrznutím. Po několika silných ranách do ledu začaly okraje okolo labute praskat a povolovat.

Tím, že labuť v panice nechtěně pomáhala se to celé ještě uspíšilo a po několika málo minutách byla labuť volná. Za mocného mávání křídel dostala pařáty z vody a mohla se rozběhnout po tenkém ledu. I když při každém jejím dotyku led praskal tak se přece dostávala více a více dopředu a nakonec se vznesla. Já a Erik jsme si oddechnuli, Erik se vysoukal nazpět na břeh a já se hned přidal k němu s mými promrzlýma nohama. Byli jsem pořádně unaveni a to jak z té fyzické námahy tak i z toho nervového napětí. Ale byli jsme šťastní a mávali na rozloučenou labuti která náhle zakroužila  nazpět k místu kde jsme my zmoženě stáli. Přelétla nad našimi hlavami a vydávala při tom svoje zvuky jako by nám snad chtěla poděkovat a potom zmizela směrem ke vzdálenému místu zátoky kde se řeka vlévá do mořského zálivu a kde proudící voda ještě nebyla zamrzlá.

Tam bylo kus hladiny bez ledu a na volné vodní ploše se houpalo několik dalších labutí, kachen a dalších vodních ptáků. Tam i “naše” labuť přistála a přidala se k těm ostatním labutím, které ji uvítaly hlasitými zvuky a máváním křídel.

 

Teď jsme ale museli myslet na nás. Hned jsme udělali na břehu ohýnek, já se vyzul a začal sušit ponožky a mé mokré boty. I Erik byl pořádně prokřehlý a tak jsem s požitkem natahoval bosé šlapky k ohni a Erik své prokřehlé ruce. Když jsme si na konec uvařili teplý čaj a s požitkem ho srkali tak jsme se ciítili naprosto komfortně. Zářili jsme oba spokojeností z dobrého skutku který jsme s námahou avšak pýchou nad sebou samými a radosti ze života udělali pro jednoho z nejkrásnějších  tvorů matičky přírody.

Mirek Karela - KAMI

Foto Pekelník

Foto Pekelník

Foto Pekelník