O co se jedná a má to vůbec něco společného s trampingem?

To musí každý čtenář posoudit sám. Já mou vlastní úvahu a tento článek musím uvést poměrně ze široka aby si čtenář mohl udělat o tom celém vlastní obraz.

Tak tedy odkud název pochází a co vlastně znamená.

Název tohoto článku je francouzké slovo v množném pádu a znamená cestovatelé. Od cestovatelů je snadné myslet na slovo cesta a tím pádem jsme náhle u Jacka Londona jehož román právě jménem CESTA popisoval život amerických tuláků zvaných v angličtině TRAMP. A to celé bylo jedním z důvodů, že českoslovenští trampové převzali tohle pojmenování již v začátcích trampingu v Čechách, na Moravě a Slovensku.

Ovšem jak většina trampských historiků říká není to jenom London a jeho cesta, která měla vliv na vznik československého trampingu. Chtěl bych tvrdit, že tramping je vlastně malá část pokračování historie malé skupiny lidsva, která za nedlouho bude mít celých 100 roků trvání. A snad i ta začala prvním krokem v africké stepi kdy se lidstvo vydalo na cestu k zalidnění celé naší planety. A hlavně také vše to co potom pokračovalo v modernější době mimo jiné vlivem myslitelů jako Rebelais, Rouseau, Basedow, Ruskin, Pestalozzi, Spencer, Emerson, Thoreau a na což později navázal i Seton ale i Baden Powel a u nás Tyrš a Svojsík a mnoho dalších. Ale to vše bylo před tím naším milovaným a ve světě ojedinělým československým TRAMPINGEM tak jak my ho dnes známe.

Já osobně mám názor, že vše lidské počínání zaměřené na pobyt v přírodě má nějakou souvislost s láskou k přírodě, ke svobodě a uvolnění duše. I když to není zrovna náš tramping. A kdo by z nás trampů chtěl tvrdit, že myslivec, rybář, vodák, turista a někdo podobný vidí krásy přírody jinak a méně hluboce než my trampové.

Ale nazpět k názvu článku a myšlenek okolo toho celého.
 

VOYAGEURS

CESTOVATELÉ

Jeden z motivů, které si Voyageurs s oblibou malovali na přídě svých kánoí. Asi je to původně starý indiánský symbol pro štěstí.

O samotných VOYAGEURS je sice ve světě dosti kvalifikovaných a obsáhlých historických záznamů ale v souvislosti s trampingem se tím prozatím nikdo nezabýval. Proto bych chtěl poněkud doplnit tuto mezeru i v ůhlu pohledu na náš tramping.

Na jedné z mých cest k těm velkým jezerům na rozhraní severní Ameriky a Kanady jsem se blíže seznámil s fenoménem Voyageus. Chtěl bych se o to podělit s kamarády v Česku a na Slovensku.

 

Kami u muzea Voyageurs právě kdy přivezli renovované historické kanoe

Tak to tedy vezmu pěkně ze začátku. Původně jsem se vydal do Chicaga kde jsem hodlal pátrat po příbuzných mého rodu, kteří koncem osumnáctého století emigrovali do Ameriky. Proč zrovna do Chicaga. No vždyť právě tam přišlo mnoho emigrantů z Evropy a to jak z bývalých zemí Rakouska-Uherska tedy jak z Čech, Moravy a Slovenska ale také z Polska, Srbska, Ruska, Švédska a z mnoha dalších zemí. Také jsem tam potomky mého rodu našel a mám s nimi napořád styk. Ale to už je úplně jiná historie. No a také jeden z hlavních důvodů mé cesty bylo, že Chicago bylo východisko ke státům Michigan a Minnesota jednomu z největších přivandrovaleckých států kde si každý počátkem migrační vlny mohl zabrat tolik půdy co mu hrdlo ráčilo. Právě do Minnesoty přišlo dříve mnoho Švédských vystěhovalců z toho důvodu, že podnebí a ráz krajiny se tam podobá Švédsku. A tak se tam hned cítili skoro jako v mateřské zemi. No a také ani nebudu mluvit o mé romantické touze vidět na vlastní oči ta velká severní jezera a blízkou Niagaru. Ale právě to nemíním v tomto článku popisovat.

Náhodou jsem navštívil s mým americkým kamarádem jménem Al museum a středisko Voyageurs kde jsem zhlídnul a a dověděl se spoustu zajímavostí právě o Voyageurs.
 

V době největšího rozmachu poptávky, lovu, sběru a prodeje kožešin v sedumnáctém, osumnáctém a začátkem devatenáctého století byla potřeba dopravovat z výkupních středisek kožešin tyto kožešiny do míst kde se mohly naloďovat na záoceánské parníky, které je přepravovaly k prodeji do Evropy. Ta tehdy hladověla po velice módních exotických kožešinách. Těch bylo v divoké Americe a Kanadě bezpočet. Hlavně kožešiny z bobrů, divokých hranostajů a minků byly hodně žádány.A ti, kteří tuto dopravu těchto kožešin na příč severního kontinentu z Ameriky a Kanady umožnili byli právě Voyageurs. Francouzké jméno těhle dobrodruhů má původ tím, že to hlavně v začátcích byli většinou francouzští kanaďané. Překupníci, kteří vykupovali kožešiny od traperů a lovců byli většinou rozmístněni v blízkosti nesmírné jezerní soustavy mezi severní Amerikou a Kanadou. Trasa, kterou musely kánoe zdolat šla také pořádný kus řekou Otawa River a dalšími řekami, které protékají jezery a kde se těžké kánoe a jejich náklad musely přenášet tam kde pěřeje nebyly sjízdné a nebo byly neúměrně nebezpečné. A tak tímto způsobem rozváželi Voyageurs kožešiny dále. K tomu s úspěchem používali velké kánoe, často stavěné z pevné jasanové kostry potažené pevnou severskou březovou kůrou a utěsněné smolou. Tyto kánoe byly až 11m dlouhé a 2m široké, vážily 270kg a mohli pojmout 2,5tuny pořádného nákladu kožešin a potřeb na přežití v divočině včetně 8-12 Voyagerů, kteří tvořili posádku každé kánoe.

Obrázek nahoře znázorňuje co všechno taková velká voyageurská kanoe mohla naložit. Obrázek dole ukazuje kánoi v plné akci kdy zdolávala vodní toky a jezera.

Mnoho historických dokumentů svědčí o tom, že tito lídé byli pořádně ostří hoši, vlastně houževnatí muži, kteří se nezalekli jakékoliv námahy aby zvládnuli svůj úkol. Proto museli být v dobré duševní a fyzické kondici vždyť každodenní tůry s pádlem v ruce vyžadovaly mnoho energie. Aby si pádlování usnadňovali tak po cestě, za pomoci předzpěváka, kterým byl nejčastěji kormidelník a vedoucí voyageur, hromadně zpívali do taktu pádlování své charakterické písně.

Jeden ze starých zápisů píše jak jeden z těch snad nejznámějších voyagerů jménem James H. Baker ve stáří řeknul, cituji:

"Já jsem mohl nésti náklad a pádlovat plně naloženou kánoi a u toho si pozpěvovat tak jako nikdo jiný.Byl jsem voyagerem celých 24 roků. Žádná cesta nebyla pro mně příliš dlouhá. Uměl jsem zazpívat až padesát voyageurských písní a zachránil jsem mnoha voyageurs život. Měl jsem 12 žen a šest tažných psů. Všechny peníze, které jsem vydělal jsem prohýřil pro moje vlastní potěšení. Kdybych ještě jednou byl mladý tak bych chtěl prožít celý svůj život stejným způsobem. Není žádný jiný způsob života, který je lepší než ten co má voyageurs."

 

To samo dostatečně říká jak tvrdý a nebezpečný život tito lidé měli. Ta stinná stránka však byla, že mnoho voyagerů ztratili tímto způsobem života svůj vlastní život a to často v mladém věku. Přes to všechno byli ve svém životě voyageurs viděni jako hrdinové navzdory tomu, že jejich život byl poznamenaný tvrdou prací a nepřetržitým strádáním. Avšak přes značné výdělky jejich způsob žití prakticky nikomu z nich nezajistil klidné stáří v blahobytu.

Když to počasí dovolilo a museli přivést náklad v čas pádlovali někdy Voyageurs dnem i nocí aby stihnuli přeložit náklad mimo jiné kožešin do míst nalodění. Jejich jediným odpočinkem byly chvíle u večerních táboráku kde si konečně mohli natáhnout znavené tělo, zakouřit si a uvařit jejich skromné jídlo. Hrachová polévka a suchary se jedly denně. A také pšeničné placky nebo snad omelety se špekem usmažených na pánvi přímo na otevřeném ohni. ( poznámka autora: stejným způsobem se živili i švédští paliči dřevěného uhlí a dělníci, kteří pokládali koleje ) K tomu pili většinou slabou kávu, čaj a nebo vodu nejčastěji pořádně smíchanou se silnou pálenkou. V těchto chvílích odpočinku se bavili vyprávěním a také s oblibou zpívali, v nejlepším případě za doprovodu foukací hamoniky, houslí a podobně. Jejich charakterické písně byly často z vlastní tvorby a tvořené přímo v tom prostředí ve kterém většinou žili. Ke spánku se ukládali pod překlopenou kánoi a nebo v blízkosti ohně přímo pod širým nebem. To co měli s sebou k osobní potřebě bylo absolutně to nejvíce nezbytné co si každý z nich mohl nabalit do nějakého nosiče a nebo vaku. Nepřipomíná nám to tak trochu náš původní tramping?

Dalo by se psát nekonečně víc o Voyageurs a době kdy tito překonávali obrovské vodní plochy a divoké řeky v poměrně vratkých kánoích, s nezbytným a jednoduchým vybavením a za nepředstavitelné dřiny . Ale také s pořádnou porcí romantiky v lůnu přírody. Snad těch několik přiložených obrázků říká víc než všechna slova.

Závěrem?

Ne, jistě nebyl to NÁŠ tramping se vším všudy tak jak my ho známe a děláme. To však ani mimo jiné nebyl ani Setonův Camp Fire Club s Lesní moudrosti a nebo Londonův popis života amerických trampů.

I když víme, že náš tramping z toho všeho v mnoha částech původně čerpal a napořád vychází.

Pochopitelně nejsou už zdaleka srovnatelné s předchozím příběhy o hobos, kovbojích, šerifech, traperech,mořeplavcích, objevitelích, dobrodruzích, pirátech atd. To už vůbec nebyl a není náš tramping. Přesto se takové postavy a prostředí ve kterém žili ukazují v trampských písních a tvorbě. To je ale o něčem zcela jiném.

Vždyť romantické sny, při kterých sníme o modravých dálkách, něčem vzdáleném, neznámém a nedostupném patří a patřily již k prvopočátkům našeho trampingu. A v tom je také hodně půvabu. Pro každého!

No je docela možné, že v tom celém vidím něco z poměrně vzdáleného a neobvyklého ůhlu. Doufám ale, že zvídavý čtenář v mém článku najde alespoň něco málo k zamyšlení. Snad?

A když nic jiného tak případný čtenář si může něco málo počíst o zajímavé epizodě dávné skupiny lidského plemena.
 

AHOJ KAMI