Dobré boty a do lesa...

...aneb Konečně jaro!

Páni, já už byla v neděli v lese!
Sluníčko svítilo, Berounka se vlnila a Kamarádi staré řeky, což je trampská osada, kam jsme byli pozvaní, hráli a zpívali jaru na uvítanou.
Muzika a to nejen trampská, jako v tomto případě, má nádhernou moc.
Už jen vstup do lesa má svou melodii.
Každá zakřivená větev. Každý jinak narostlý strom. Suché listí na zemi také zazpívá když po něm jdeš. Je to šustivá písnička, ale muzika to je. Vůně ohně má taky svou intenzitu hraní. Když jsi daleko, tak vůně kouře připomíná jen slabé sólo vzdálených houslí. Když přijdeš k ohni blíž, poslechem i očima vidíš která polena tak pěkně prskají, hučí a bublají.
Všichni si už opékají buřtíky a tak i tobě se v puse udělá laskomina na slanou, veselou, šťavnatou chuť prskající uzeninky. I ta chuť má svou melodii. Páni, to je ale mlsná písnička.
Kdepak Sushi, kdepak chřest s parmazánem!

U ohýnku zpívá nejlépe špek, který kape z buřta do ohně. Už máš v ruce klacík a svou prastarou kudličkou seřezáváš špičku větve. A na jazyku stále ta neodolatelná chuť na prskavý, mňamkavý a zpívající špekáček.
Nařezat ho je také věda! Tak pěkně akorát, aby část tuku odtekla, jako dar ohýnku, a trocha té drahé šťávičky musí zůstat uvnitř. Olizování prstů a rtů patří nutně k celé té symfonii.
Když usedneš k ohni, samozřejmě z té strany kde nefouká vítr připadáš si jako dirigent. Chvilku ten krásný proces opékání uhlídáš, ale najednou vítr, ten opravdový dirigent, ti foukne do tváře štiplavý a dusivý dým. Lapáš po dechu a chápeš: i toto patří k hudbě lesa. Jsou tu větší mistři taktovky! Vítr, oheň, voda (a pak asi lidská touha) to jsou oni!
Ale člověk se naučil uhýbat se nástrahám. Stačí krůček stranou a zase máš melodii ohně pod kontrolou.
Na krajíc chleba, tím svým nožíkem pomalu pokládáš, upečený, šťavnatý poklad...
A teď teprve začne divertimento chuťových buněk!
Že se vám po takovém koncertu stýská? Tak tu je ode mne rada zcela zdarma: dobré boty a do lesa.

Dana z Vackova  T.O. ZTRACENKA 2011